Traduje se, že kvalita filmových sérií, jež se v zájmu komerčního úspěchu natahují do enormních délek, klesá s každým novým dílem o stupeň níž. Pro Nezvratný osud to platí bezezbytku. Alespoň doteď. Příště už bohužel není kam klesat.

Nebudu zapírat, že už po deseti minutách jsem zcela podlehl pocitu nudy a o čtvrt hodinku později jsem už zahájil modlitbu za brzký konec téhle frašky. Přitom všechny tři předchozí Nezvratné osudy se i přes rozkolísanou kvalitu nebojím označit za víceméně zábavné hororové jednohubky, nejen excelentní jedničku, ale i  za vlasy přitaženou dvojku a ryze spotřební trojku. Jenže „ukoukat“ stejné téma napočtvrté je jednoznačně nejtěžší. 3D okamžitě vhodí do nitra zcela vyvařené látky, která na sebe mechanicky vrství věci, na něž jsme si u Nezvratných osudů zvykli a tvůrci si myslí, že bez nich nedokážeme žít. A asi se bojí, že by je za jakékoliv osvěžení nebo aktualizaci publikum umlátilo.

Scénář se proto omezil na pouhou „osudovou kostru“: Ohromná nehoda se tentokrát koná na automobilových závodech, po ní si hrdinové na chvíli oddychnou, ale záhy je už začne jednoho po druhém vybíjet nenasytná smrt, a to frekvencí „co pět minut, to jedna oběť“. Koncept inovuje pouze zapojení 3D efektů; jako by mělo člověku stačit kochat se hloubkou záběru, jednou za čas uhnout před letícím šroubovákem a občas se leknout hada, který syčí pět centimetrů před brýlemi. A nevšímat si zoufalství okolo.

Jasno je už po úvodním masakru. I díky 3D jsou jatka naprosto sterilní a co do napětí nebo nějaké atmosféry zcela mrtvá. V umělohmotných kulisách se postavy prostě jen naštelují tak, aby to mohly nějak efektně schytat, ideálně nějakým vymrštěným předmětem. Než se tak stane, většinou se vykonstruovává velmi komplikovaný a nadpřirozený řetěz osudových náhod (plechovky tu samy pochodují), jenž pokaždé skončí krvavým flákem masa pohozeným na plátně. Způsoby likvidace už jsou natolik sofistikované… až jsou absolutně směšné. Smrt je čím dál tím vykutálenější, kolikrát udělá deset kroků, než se začnou cupovat střeva, aby nakonec beztak polovina postav shořela a druhá polovina byla jednoduše zabita třeba letícím kamenem. Zkrátka vyhrálo přesvědčení tvůrců, že postavy není potřeba vůbec řešit a naopak se musí napnout všechny síly k vymýšlení co možná nejnápaditějších mordů, tak aby se podařilo i po třech předchozích dílech diváka překvapit. A to i v situaci, kdy všechny smrti známe z traileru a ještě se jich polovina provaří v rámci „varovných vizí“ hlavního hrdiny.

Právě na bezvýrazném ksichtíku Bobbyho Campa (hvězda Pravé blondýnky 3!) ale poznáte, že problém je úplně někde jinde. Jednak ve všech předchozích dílech byla sestava tlačená do masomlýnku výrazně zajímavější. Filmařům se vždycky dařilo nacházet fešné slečny se slušnou budoucností (Ali Larter, Mary Elizabeth Winstead) anebo neokoukané tváře, o nichž lze tvrdit, že umí slušně hrát (Devon Sawa z jednotky, A. J. Cook z dvojky). Ve čtyřce se naopak porcuje naprosto zoufalá sebranka tuctových obličejů, kterých by každá castingová agentura našla ve své kartotéce stovky. Ano, rusovláska má hezký zadek a tmavovláska má v obličeji něco z Rachel McAdams, ale v součinnosti s dvěma dokonale nevýraznými modýlky a černošským Mykelti „Bubbou z Forresta“ Williamsonem si nedokážou získat pozornost ani na půl minuty (Bubba zaujme jen v momentě, kdy se mu nepodaří natřikrát spáchat sebevraždu - podezříval jsem promítače, že omylem nasadil pás s nějakou komedií)

Tahle marná banda si navíc vypráví jen o věcech, o kterých už se povídalo několikrát, takže veškeré „musíme přeseknout řetěz“, „co ty jsi za magora“ a „jsme v tom společně“ vyznívají jako úplně zbytečné a maximálně prázdné spojovníky mezi dvěma vraždami. K nim se přimíchává jen fatalistické ujíždění na podkovách, šťastných mincích a slovu „smrt“ vyrytém na stole, extrémní gore efekty (střeva, hlavy, drcení kostí) a vědomí, že za tuhle vyčichlou ostudu se dává ještě o padesát korun víc než za obyčejný film.

V takové situaci je nezvratným osudem platících diváků trpět a zase jednou odcházet z kina s náladou pod psa. Pokud tedy někomu nestačí, že mu milý pán u vchodu půjčí brejle a skrz ně občas proletí pneumatika.