Šestačtyřicetiletý rodák z Mali Ladj Ly na sebe upozornil zatím hlavně ve dvou filmech, oba však stály za to. Jeho Bídníci v roce 2019 velmi systematicky vykreslovali rozličné postavičky pařížského předměstí a pohledem nováčka u tamní policie jsme se dočkali barvitého vykreslení třaskavé společnosti, jež navíc vyvrcholilo vpravdě strhujícím finále. Podobnými tématy se Ly zabýval i ve scénáři k předloňské Atheně, jež nakonec nabídla spíše formálně vycizelovaný, vtahující zážitek nežli propracovanou sociologickou studii, silný dojem však zůstal. A loni na festivalu v Torontu Ly uvedl svůj druhý režijní počin, který na předchozí díla jednoznačně navazuje.

Tentokrát se ocitáme v Montviliers v severní Francii a namísto policistů sledujeme pár politiků a pár obětí jejich zvůle. Konkrétně jde o pediatra Pierra (Alexis Manenti, známý už z Bídníků), který se po nečekaném skonu dosavadního starosty ocitá v čele místní radnice. Nejde o jednoznačně nesympatického kariérního oportunistu, Pierre se spíše snaží za každou cenu zjednat pořádek v etnicky i kulturně roztříštěném obvodu.

Takový přístup na papíře vypadá pochopitelně a snad i rozumně, nezkušený politik se jej však drží i za cenu necitlivých opatření vůči lokálním minoritám. Ty zastupuje především mladá sociální pracovnice Haby (zdatně debutující Anta Diaw), jež se snaží pro početné rodiny imigrantů zajistit lepší bydlení. I v rámci dané lokality je totiž patrné, že přistěhovalci převážně z Afriky jsou odsouváni do podřadných panelákových bytů, kde nevyhnutelně dochází k jejich kulturnímu i ekonomickému uzavírání do ostrakizovaných komunit.

Režisérovy logické sympatie vůči této skupině naznačuje už prolog, v němž je po smrti Habyiny babičky naznačena empatická pospolitost přispěhovalců. Během vynášení rakve úzkými, neosvětlenými schodišti kvůli nefungujícími výtahu jsou jasně ukázány i nedůstojné podmínky, v nichž musejí noví residenti přebývat. Haby se s nepříznivou situací snaží bojovat byrokratickými prostředky, její přítel Blaz (Aristote Luyindula) však v umírněnosti cestu ke změně nevidí.

Mezi mlýnskými kameny v podobě Pierra a Haby stojí i místostarosta Roger (Steve Tientcheu), dlouhé roky působící na radnici a pohybující se i v imigrantské komunitě. Právě jeho pragmatický přístup, snažící se i za cenu občasných podpásovek najít společnou řeč mezi oběma stranami, by v ideálním světě mohl fungovat; současná Francie však má do ideálního světa zjevně daleko. Pierre, Haby, Blaz i Roger se tudíž každý svým způsobem snaží o něco smysluplného, jejich komunikační či mocenské limity však brání v tom, aby se navzájem slyšeli a mohli konat skutečně užitečné změny.

Ačkoli všechny tyto postavy naplňují určitá klišé, jde o životné a uvěřitelné postavy. I díky tomu dobře funguje utahování šroubů v duchu řady snímků rumunské nové vlny, kde rovněž dochází k institucionálním křivdám a nemožnosti jednotlivce vymanit se ze spirály průšvihů. Ly se opět ukazuje jako zdatný orchestrátor chaosu a jeho zúzkostňující podívaná úspěšně vytváří neustálý pocit, že nekončící řetězec vyhrocování činů a zabarikádovávání se na vlastních pozicích musí vést k tragédii. Katarze sice nedává tolik potřebné rozhřešení, ovšem určitá míra dramatické neuspokojivosti je vzhledem k poselství nutná – film nemůže nic uzavřít ani vyřešit, může jen upozornit. Je pak na divákovi, aby se vyrovnal s tím, že tyto reálné problémy stále přetrvávají.

Není pochyb o tom, ke které straně se Ladj Ly ve svých filmech přiklání. Ke cti mu však slouží, že se postavy na obou stranách pomyslné barikády snaží vykreslovat jako komplexní postavy s pochopitelnou motivací, což v důsledku děsivost vyznění ještě umocňuje. Jednoznačné dělení na dobré a zlé neexistuje, všichni jsou (či spíše „jsme“) chyceni v husté a nepřehledné síti vazeb, jež zatemňují morální kompas a nepřímo nutí k vyhrocení názorů i chování. Loňské zabití marocko-alžírského mladíka Nahela Merzouka a následné nepokoje, které se na pařížském předměstí loni v létě rozhořely, každopádně svědčí o tom, že rozhodně nejde o abstraktní, od reality odtržené téma, nýbrž skutečný sociální problém dalece přesahující francouzské hranice.