Pařížský romantický kolotoč jsem si zamiloval na první zhlédnutí. Pestrý, hladivý, nápaditý a skrz naskrz francouzský. Kdo Paříž navštívil, bral to jakou nádhernou vzpomínku, pro ostatní to byla nekompromisní pozvánka, jen minimálně přikrášlená turistickým kýčem a osrdíčkovanou eiffelovkou. Prostě zásah do černého, stejně jako nápad projet s touhle povídkovou tour ještě pár významných metropolí. Dvakrát do stejného města nevkročíš, ale co se stejným žánrem a koncepcí? New York nabízí mnohem artovější směsku režisérů, což má obrovský vliv na výsledek, možná ještě větší než město samotné. Není divu, že v kolekci necelého tuctu povídek (Paříž jich měla víc, rychleji střižených, ale New York přesto uteče z plátna až příliš brzy), bude divácky nejoblíbenější ta nejdoslovnější a nejmainstreamovější - od Bretta Ratnera. Neotravně roztomilý Anton Yelchin (Kyle Reese v Terminator Salvation, Chekov ve Star Treku) tu shání partii na maturitní ples a nakonec se to zvrhne ve velké dobrodružství s geniální pointou. Kdo by něco takového čekal od Jeffa Nathansona, scenáristy Křižovatek smrti?

Pointy a zvraty jsou nití, která se vine celým filmovým New Yorkem. Ten pulzuje tak rychle, že nemá čas se ohlížet nebo dokončovat věty. Každou chvíli někde začíná nový příběh, tak zní motto filmu a snímek ho naplňuje s až drzou razancí. Mohlo by vás to vyděsit hned v první povídce, kde spolu Hayden Christensen a Andy Garcia intelektem bojují o peněženky i srdce krásné dívky (tu hraje Rachel Bilson - s Haydenem se potkala jen pár měsíců před natáčením New Yorku v Limanově sci-fi Jumper). A končí to tak, že... to nekončí. Budete si to muset rozkódovat při druhém zhlédnutí, nebo dávat zatracený pozor o pár minut později, kdy se objeví nečekaný dovětek. Jednotlivé povídky totiž pojí osoba zvědavé dívky s videokamerou, která zabírá celý ten mumraj kolem sebe, jenž se rozbíhá a zase sbíhá v nečekaných souvislostech. Tak jako je ve finále Paříže naznačeno, že všichni na sebe tu a tam narazí na některém z mnoha pařížských večírků, uprostřed zakouřených barů a věčně tepajících ulic, tak je zde akcentováno, že v mnohamilionovém mumraji se postupem času potká každý s každým. A někdo si třeba padne do oka.

Může to být během nahodilého rozhovoru na ulici (Ethan Hawke a Maggie Q - přičemž v Ethanovi jako by se ozývala jeho postava z Před soumrakem - výřečnost a mírná drzost klučiny v těle čtyřicátníka), jenž je opět korunován rozkošnou pointou (stejná situace se ve filmu opakuje ještě o pár minut později, ale to už prozrazovat nebudu), může to být vzplanutí vášní, ke kterému došlo po divoké pitce v baru - ve chvíli, kdy Bradley Cooper pochoduje městem a Drea DeMatteo k němu míří metrem, přičemž si oba snaží vybavit, jak vnímali předešlou noc, je to zážitek jak intelektuální - náhled na jednu noc ze dvou úhlů, prostřednictvím nespojitých myšlenek a dojmů - tak prudce živočišný, to když Allen Hughes nechává probleskovat záběry z jejich milostné etudy, během nichž se těla proplétají a steny obíhají sál v dokonalém surroundu. Je to ten Allen Hughes, co natočil Knihu přežití? Ano! Na krátké ploše ze sebe i podceňovaní béčkaři ždímou maximum. A vy můžete být u toho.

New York je složitější a trochu umolousanější než prvoplánově krásná a rozjásaná Paříž, ve které jsou i temnější odstíny lásky podány s jiskrou a špetkou té lidské něhy. Velké jablko je nutné trochu vyleštit, než do něj budete chtít kousnout. Jeho vizuál jako by někdo vykoupal v bourbonu, jeho aktéři nejsou francouzsky elegantní, ale často spíš rozcuchaní snílci, tak jako k nepoznání zanedbaný šampón Orlando Bloom, jenž má problémy se skládáním hudby, ale najde zalíbení v asistentce zadavatele, kterou ale nikdy neviděl. Láska po telefonu jako trám. Stejně tak byste asi nehledali třeskutý sex-appeal v Natalii Portman nebo chromém Shiovi, který nosí kufry stárnoucí operní divě. Ne, New York je o nitru, nikoliv o hladivých vizuálech a poselstvích, jež mají sice víc vrstev, ale lámou srdce hned tou svrchní. V New Yorku musíte trochu víc hledat a bádat, občas se trochu rozčílit, když vás autor potrápí, trochu se dojmout, když vidíte Eliho Wallacha, nijak neztrácejícího na charismatu, kterým oslňoval v Prázdninách, anebo příjemně orosit, když vás propíchne pohledem Shu Qi.

A mohl bych pokračovat zas a znovu dokolečka. New York je zkrátka svůj - pro některé snad až příliš. Místo razantních změn formy a žánrových prolnutí se potácí v mírně melancholickém stavu a nastavuje metropoli zrcadlo v různých úhlech. Mění se lidé, nikoliv kulisy. Tam, kde máte v Paříži pocit (i díky pojmenování povídek podle čtvrtí), že jste každých pět minut v úplně jiném světě, tam New York působí jako spolehlivá opora, jednotící celek, jenž křičí, že v jednom jediném městě se může odehrávat tolik náhod, střetů a vzplanutí. New York je město, které nespí. Tohle je film, který vám nedá spát. Zvlášť když z kina nejdete sami...

p.s. Pokud by vám některé z povídek přišly až moc pomalé a artové, zkuste se mrknout na vystřižený černobílý příspěvek od Scarlett Johansson: ZDE.