Ten nápad smrdí na sto honů turistickým kýčem: Kolem dvaceti režisérů natočí několikaminutové filmové zkratky odehrávající se na různých místech Paříže, aby tak dohromady vyjádřili, jak je tohle město živé a hodné milování. Jen zřídka si přitom vybírají špinavé kouty a předměstská stínadla, kam noha Japoncova nevkročí. A když se s kamerou motají kolem pamětihodností, často je využijí jako pouhou kulisu, ohraničení prostoru a vymezení jeviště pro konverzační cvičení. Mimoděk přitom dojde naplnění i ironické hitchcockovské pravidlo o tom, že Paříž prostě nelze natočit bez Eiffelovky.

Francouzská metropole je v kinematografii nejpozději od Casablanky synonymem pro bájné a šťastné místo povznesené nad šedou každodennost, kde se citům jenom daří. Je to jedna z primárních turistických destinací, houfy lidí tu hledají v instantní podobě něco, co jinak z různých důvodů považují za špatně dosažitelné – romantiku, rozkoš z umění, bohémský hedonismus a sex. Paříž jako symbol toho všeho je ovšem silně zidealizovaná, lehce stravitelná a tisíckrát viděná, a zjevně nemá příliš společného s tím místem, kde průměrný Pařížan tráví svůj všední život. Podařilo se filmu tenhle obrázek trochu narušit, nebo aspoň aktualizovat? Stručná odpověď hned na začátek: částečně ano. Ostatně u filmu složeného z tolika dílů může být vlastně všechno jen částečné.

Máme tu osmnáct superkrátkých příběhů o tom, kterak po celé Paříži lidé žijí, někoho milují a s někým skoro bez přestání mluví. Něco je trápí, jako emigrantku, která hlídá bohaté ženě dítě a svoje vlastní nechává v jeslích. Něčeho se bojí, jako slepý kluk, kterému jeho přítelkyně do telefonu sehraje dramatickou scénu. Anebo si plní dávné přání, jako osamělá pošťačka z Denveru. Právě její historka ostatně patří ke dvěma, které si nejvíc pohrávají s onou turistickou představou Paříže: Svojí lámanou francouzštinou a za zvuků hudby připomínající spoty cestovních kanceláří Carol vypráví, jak se ke stáru konečně vydala na šest dní do vysněného města, navštívila všechny zásadní památky a posledního dne se v nenápadném malém parku do Paříže zamilovala. Výborná herečka Margo Martindale se svojí nepřekonatelnou yankee-vizáží z ní přitom dělá osobu tak okouzlujícím způsobem prostou, že by mohla být další inkarnací dalajlámy.

O něco víc černohumorná je povídka bratrů Coenových, v níž další americký turista (Steve Buscemi) nervózně čeká na metro ve stanici Tuileries. Očividně se vrací z Louvru, kde naplnil svoji papírovou tašku pohlednicemi Mony Lisy, a za to ho vzápětí ta pravá Paříž nemilosrdně potrestá herdou do žaludku.

S pointou se tady ovšem nesetkáme úplně pokaždé. Na ploše několika málo minut je snad ze všeho nejtěžší natočit něco, co bude působit, že víc času ani nepotřebujete, že právě tahle stopáž je pro vaše sdělení ideální. A naopak, že ta doba vám nebyla příliš krátká na to, abyste ji dokázali vyplnit něčím podstatným a samonosným. Slušně vyvážený v obou těchto směrech je například segment, kterým přispěl režisér Tom Tykwer – vzpomínky na jeden vztah viděné v jakémsi rychloposuvu dobře navozují dojem fatálního okamžiku, odehrávajícího se v lidské mysli během pár vteřin. Jednoduchou, ale výborně dotaženou zkratkou je i zmiňovaný výsek ze života au-pair Any (Catalina Sandino Moreno), kde místo obsáhlejších dialogů stačí k naprosto srozumitelné výpovědi dvě různé verze jedné ukolébavky.

Najdou se však samozřejmě i příběhy o pařížské lásce, které mají jenom jednu, a to ještě hodně mělkou vrstvu. Nejčistším příkladem může být Gurinder Chadha prezentující tak průzračně bezelstnou historku o mezikulturním porozumění, že by se dala tisknout v omalovánkách pro katolické děti (ne přesto, ale právě proto, že dívka z ústřední mladé dvojice se hlásí k islámu).

Povídkový film o osmnácti částech, z nichž každou režíroval někdo jiný, může být stěží hodnocen podle nároků na regulérní celovečerní film. Což nakonec vyvolává otázku, jestli má vůbec smysl posuzovat koherenci a plynulost u série navzájem víceméně nezávislých kraťasů, pospojovaných předělovými záběry na městská panoramata. Paříži, miluji tě opravdu někdy dává pověst o městě lásky do nových, ironizujících nebo přinejmenším relativizujících souvislostí. Jindy si z ní ale jen tak neškodně a nenápadně utahuje (viz skoro truffautovský segment s Fanny Ardant a Bobem Hoskinsem), nebo ji v tom nejhorším případě fascinovaně oslaví. A samozřejmě ji přitom stále můžete velmi úspěšně vnímat jako přehled několika stylů a soubor více nebo méně nápaditých filmařských etud na společně zadané téma.

(Jen mi pořád jaksi není úplně jasné, jestli jsme se na konci povídky režírované Wesem Cravenem opravdu měli radovat nad tím, že hysterická a hloupá Angličanka „odpustila“ svému ušlápnutému nastávajícímu jeho veskrze sympatický cynismus. Pokud takhle vypadá vítězství lásky, pak...  je to vážně horor.)