O FILMU

Podle Alfreda Hitchcocka děti před kameru nepatří. Zapomínají dialogy, improvizují, když se to po nich nechce, mohou pracovat jen omezené množství hodin a ještě k tomu se mezi záběry honí po placu. Stále živí a neméně významní režiséři však tento postoj poněkud přehodnotili a rozhodli se ukrojit hned sedm velkých krajíců. Každý z příběhů Neviditelných dětí je sice z jiného prostředí, ale jedno mají společné: každý vypráví o dětech, jež se ocitly buď na životní křižovatce a nebo v nezáviděníhodné situaci. A přitom by ze strany nás šťastnějších stačilo tak málo, aby tomu bylo jinak. Možností jak pomoci je fůra. Zahraniční kritiky se prozatím shodují v tom, že celý soubor filmů na pomezí hrané tvorby a dokumentu působí vcelku kompaktně a jejich autorům se podařilo vytvořit miniatury, které na sebe vnitřně navazují mnohem lépe než soubory Dalších deset minut I. a II. Navzdory citlivosti (a tak trochu i provařenosti) tématu se tvůrci drží zpátky a nepáčí z nás emoce hrubou mechanikou, natož aby nás permanentně mrskali pocitem viny, že jsme se narodili jinde, máme co jíst a všechny kulturní vymoženosti jsou pro nás standard. Soubor naopak působí decentně, niterně a motivačně. A největší bravury se prý podařilo dosáhnout tvůrci, kterého běžně vídáme na kozlíku akčňáren – John Woo. Tak uvidíme.

FOTOGALERIE