Americký spisovatel Josh Malerman dal světu postapokalyptický thriller V pasti (Bird Box), podle něhož natočil Netflix jeden ze svých obřích hitů. O deset let a jedenáct knih později potěšil Malerman fanoušky hororu románem Incidents Around the House, který pojednává o malé dívce konfrontované s rozpadem manželství jejích rodičů, čehož se rozhodla využít jedna nadpřirozená entita hledající cestu, jak proniknout na tento svět. Studio Universal vycítilo příležitost dosáhnout podobného úspěchu jako v případě Bird Boxu se Sandrou Bullock a skočilo rovnýma nohama do produkce filmové adaptace pod názvem Neskutečná máma. Do hlavní dvojrole byla obsazena Jessica Chastain, která má s horory bohatou zkušenost (Mamá, Purpurový vrch, To Kapitoal 2) a na režijní křeslo usedl hororový rutinér Rob Savage (Dashcam, Kostlivec). Ten zatím na opravdový hit teprve čeká a vy se určitě ptáte, zda se mu konečně podařilo naplno zabodovat.

Hned v úvodu je dobré poznamenat, že Neskutečná máma je ten typ hororu, co rezignuje na postupné budování napětí a jde rovnou na věc. To podstatné o bubákovi se totiž dozvíte už z úvodního titulku, takže není třeba ho v průběhu filmu divákovi představovat prostřednictvím vedlejších postav, jako je tradičně specialista na paranormální jevy (ačkoli i ten se dostane na řadu, ale nepředbíhejme). Což může na jednu stranu dobře fungovat (Mluv se mnou), nebo to naopak diváka připraví o to podstatné, co dělá horor hororem – strach z neznáma. Neskutečná máma na to jde šikovně. O existenci „jiné mámy“ se dozvídáme už v úvodní uspávací scéně, kdy hlavní dětská hrdinka jménem Bela (sympatická Arabella Olivia Clark) ještě nechce jít spát a jakmile jí rodiče zhasnou a zavřou za sebou dveře, jde do skříně, aby si tam hrála s někým, koho oslovuje „jiná máma“. Režisér nám ji sice zatím neukáže, ale jako úvodní šok to funguje spolehlivě a vy se budete těšit, co bude dál.

Díky drobným dějovým i kamerovým náznakům brzy zjistíte, že rodiče malé Bely (Jessica Chastain a Jay Duplass) skrývají před dcerou nejedno tajemství a jejich manželství směřuje k rozpadu. Bela to všechno vnímá dětskýma očima, a přestože pro jednotlivá rodinná traumata nemá přiléhavé pojmenování, v srdci cítí, že je něco špatně. Toho chce využít neznámá nadpřirozená bytost usilující o to, aby mohla proniknout do Belina srdce. To neberte jako spoiler. Jde o základní premisu filmu. Ačkoli se může zdát, že Neskutečná máma se zpočátku profiluje jako psychologický horor, v němž jednotlivé manifestace zla představují alegorii rodinných problémů vnímaných křehkou dětskou duší, opak je pravdou. Z psychologie tady časem nezůstane vůbec nic, protože jakmile se druhá máma poprvé objeví na scéně, k čemuž dojde hned druhý den v pravé poledne, je všechno propáleno a dál už dostanete jenom klasické nahánění digitálním bubákem.

Pokud byste se nad celou druhou polovinou filmu chtěli více zamyslet, museli byste dojít k závěru, že se během postprodukce někdo rozhodl film zásadním způsobem přetočit a přestříhat. Znáte-li knižní předlohu, budete ve filmu jen obtížně hledat konzistentnost Malermanova románu, o samotném finále a jeho vyznění ani nemluvě. Těžko říct, co se studiu na původním sestřihu nelíbilo. Už trailery však napovídají, že původní podoba filmu byla podstatně jiná. Mnohé scény, které se v nich objevily, totiž ve výsledné kinoverzi vůbec nenajdete. Je to škoda zejména kvůli Jessice Chastain. Ta zde navzdory svému nespornému hereckému talentu nedostává dostatek prostoru, aby smysluplně ztvárnila trauma, jaké představuje rozpad rodiny pro malé děti.

Namísto toho dostanou hlavní slovo tvůrci počítačových efektů. Což by samo o sobě nevadilo – nápadů na nejrůznější proměny hlavního bubáka měli autoři víc než dost a některé jsou přiměřeně strašidelné. Stejně dobře si poradili i s prostorovými hrátkami, při nichž neskutečná máma (zde s malým n) s fantazií hodnou klauna Pennywise předvádí, co všechno dokáže pro Belu udělat, aby si získala její důvěru. Bohužel celý koncept útěku před bubákem nedává vůbec žádný smysl, vykazuje znaky nahodilosti a je zcela popřen závěrečným dějstvím. Problém je také v celkovém ladění snímku. Z psychologie toho nakonec moc nezůstane a postupně ji nahrazují lekačky, i když se příběh až do konce opírá o rodinné trauma. S tím ostře kontrastuje setkání s lovci paranormálních jevů, kteří do příběhu vnášejí až příliš výrazný prvek Krotitelů duchů. Podobně nepatřičně vyznívá i několik záměrně humorných situací, v nichž se hrdinové ve druhém dějství ocitnou. Jako kdyby se autoři zalekli vážnosti nastíněných témat a pokusili se z toho vybruslit odlehčeným tónem. Ten samozřejmě může v hororech mít své místo (Opice), ale v Neskutečné mámě se ho nepodařilo najít.

Přehrajte si trailer Výsledek je proto částečně rozpačitý a místy nelogický, byť trpělivý hororový divák v něm přesto najde několik pozitiv. Film doslova táhne dopředu mladičká Arabella Olivia Clark. Její Bela představuje ideální směsici dětské naivity a duchapřítomné obezřetnosti, takže jí budete držet palce navzdory tomu, že se autorům nepodařilo vybudovat skutečný pocit fyzického ohrožení. Její přirozenost a dětská bezelstnost si vás dokonale podmaní. Jessica Chastain zvládá dvojroli s přehledem a je zajímavé sledovat, jak obratně střídá obě polohy skutečné a neskutečné mámy. Její mimika dokáže mnohdy na diváka zapůsobit víc než všechny CGI efekty. Jay Duplass v roli taťky v domácnosti si rovněž odehraje své, ačkoli i jemu by slušela výraznější dramatizace tématu i role. Ve výsledku je škoda, že se autoři nerozhodli buď se od knižní předlohy výrazněji odpoutat a naservírovat nám hutný psychologický horor, nebo se jí naopak důsledněji držet, aby to celé dávalo větší smysl. Ale nestalo se.