Novinku režiséra Park Chan-wooka provázely po festivalových štacích poměrně intenzivní ohlasy. Na Rottenech svítí nevídané stoprocentní hodnocení, Metacritic hlásí cifru 86 a mnohé reakce hýřily výkřiky jako "Lepší než Parazit!", přičemž srovnávání s oscarovkou od  Bong Joon-hoa bylo v rámci publicistických zkratek využíváno poměrně často. A vlasně není divu, stavět vedle sebe dva v současnosti možná nejvýaznější jihokorejské autory jistě lze, neboť oslovují stejná témata a pro hloubání nad nimi využívají podobné filmové prostředky. Může z toho tedy Oscar být i tentokrát?

Odpověď je nasnadě - může. Autor mstivé trilogie předčasně vrcholící Oldboyem totiž patří k velmi zkušeným režisérům a promlouvá k divákům jazykem pevným a zábavným. Málokdo tak asi čekal, že Není jiná možnost bude slabým filmem, který by diváky míjel. Jeho poslední detektivkou cmrndnutý film Podezřelá sice nevyvolal až tak bouřlivé ohlasy, nicméně stále šlo o snímek, za kterým se mnozí diváci koncem roku ohlíželi. Tentokrát však Park do svého snímku nařachal ještě podstatně více zločinu, a to jen proto, aby se do kritiky společnosti a stávajících poměrů ve světě pustil ještě ostřeji.

Není jiná možnost: FOTOGALERIE

Park totiž pozoruhodným způsobem rozehrává ve svém filmu mnoho témat, která se mohou zdát nesourodá, někdy až nekorespondující s hlavními myšlenkami filmu. Tento kontrast je pak o to silnější, když se nakonec všechny zdánlivě neladící nástroje sejdou unisono v jednom krásném orchestru, kdy do sebe vše náramně zapadne a divákovi nezbývá než žasnout nad tím, skrze jak trnitou a spletitou cestu se podařilo do tohoto ostře kritického konce dojít.

Režisér totiž předkládá divákům vše, co je pro jihokorejskou filmovou tvorbu typické, ovšem zde se všechny postupy zdají býti ještě více znásobeny. Park se nebojí extrémů a v ději tak střídá žánrové odbočky, třaskavě komediální situace, vyhrocené konfrontace a až groteskně brutální násilí. Jistá hysterie v kombinaci s kulturně danou odměřeností nenechá diváka spát a oceňovaný režisér tak přes poměrně hutnou stopáž diváky neustále překvapuje.

Samotný děj však může působit poměrně fádně, neb sledujeme osudy vcelku dobře situované famílie, ovšem hlava rodiny náhle přijde o práci a sen se začíná rozpadat. Hlavní hrdina s tváří zkušeného Lee Byung-huna tak postupně hledá všechny možné i nemožné cesty k tomu, jak rodinu uživit a status si udržet. Až nakonec dochází k tomu, že opravdu Není jiná možnost. V jádru je tak toto žánrově těžko uchopitelné dílo zejména ostrou satirou o proměně hlavního hrdiny, která je ryze věrná svému jménu. 

A proměna je to opravdu drásavá a markantní. Režisér zkušeně využívá kontrasty a nebojí se sáhnout po schválně papundeklovém vizuálu, když chce ostře akcentovat rozdíl mezi startovací a cílovou čárou. Park ve všech svých filmech vyniká obrazovým vyprávěním a zde toto své umění dotáhl opravdu k dokonalosti. Všechny záběry jsou komponovány s mistrnou precizností a to, co všechno dovede autor nařachat do jednoho zdánlivě statického záběru, je leckdy vtipné, často děsivé, ale vždy to budí úžas. 

Právě neustálé překvapování a volení originálních cest k podání jasného tématu je pravděpodobně největší výsadou tohoto snímku. Mohutně zábavné jsou pak scény, v nichž režisér všechny žánrové postupy spojuje v jednu bizarně násilnou konfrontaci, čehož jsme během filmu svědky několikrát. Postupem času však zábavnost mizí a jízlivá kritika je čím dál ostřejší, a to hlavně skrze alegorie a podobenství. Ä že jich využívá mnoho, neb dílo je různou více či méně doslovnou symbolikou prošpikováno opravdu zevrubně. Proto zamrzí, že někdy je tato symbolika až příliš doslovná, případně se zbytečně opakuje v různých variacích, jako kdyby chtěl Park své myšlenky vnutit divákovi až příliš násilně. Jistá opatrnost v doříkávání již mnohokrát načatých tématech by tak rozhodne neškodila.

Překvapování je zejména patrné na výborném zacházení s postavami. Hlavní hrdina si projde poměrně lineárním vývojem, jehož přímočarost je však stále zábavná a na začátku jen velmi těžko odhadnutelná. Totéž lze říci o hlavní ženské postavě, jejíhož partu se zdatně zhostila Ye-Jin Son, která může být našinci známá z úžasných Vzpomínek na lásku. Zpočátku jde o velmi sveřepou a chladně jednající postavu, přičemž občasná nevysvětlitelnost a neodhadnutelnost jejího chování s přibývajícím dějem graduje. Dojem uspokojivého finálního rozuzlení se však dostavuje i u ní. Proto maličko zamrzí, že stejné péče se nedostává i dětským postavám, jejichž linkv jsou rozehrány zajímavě, ale nějaké ucelenější rozuzlení jim chybí.

Přehrajte si trailer Ve výsledku však Park Chan-wook ukazuje, že stále dovede diváka překvapit, bavit, znechutit i dojmout, byť si pro svá sdělení vybírá poměrně fádní témata, která jsou zřejmá již od prvních scén. Svou kritiku ale halí do natolik originálního a neustále překvapujícího obalu, že mu to lze odpustit. Adept na jeden z nejvýraznějších počinů roku je tak jasný.