V posledních týdnech to s větším či menším úspěchem zkoušelo v kinech hned několik českých pohádek. Nejdřív dorazil Jan Budař jako Princ Mamánek, po něm ambiciózní Princezna zakletá v čase 2 a teď tu máme Největší dar. Film, o kterém se mluvilo zdaleka nejméně a těžko si představit, že zrovna on by se měl v pohádkové konkurenci prosadit a v době, kdy diváci vyhlížejí Avatara, jakkoliv zaujmout. Třeba se pletu a bude z toho hit, ale pokud zvažujete, že na příběh o slovanských bozích a lidech s vadou řeči půjdete do kina, pokusím se vás od toho odradit. 

Začneme klady. Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm je hezký. 

Jo, tenhle fór byl hodně laciný, toho si jsem samozřejmě vědom, avšak vzhledem k celkové lacinosti Největšího daru mi přišel vlastně docela vhodný. Pokud totiž pohádka Největší dar něčím zaujme, je to právě lacinost. Většinu času si příběh vystačí s  několika pěknými chaloupkami a když se děj točí okolo lidí, vypadá to celé snesitelně. Jenže ve chvíli, kdy se přesuneme mezi slovanské bohy, začnou se člověku vybavovat předrevoluční televizní pohádky. Kostýmy jsou hnusné a obvykle jde jen o hadry různé barvy a umělé vousy Martina Stránského vyvolávají střídavě úsměv a strach. Jenže sranda to přestane být v okamžiku, kdy se ukáže, že si režisérky nedovedly pohlídat ani takové věci jako záběry na vyasfaltované silnice mezi domy. 

Je sakra těžké Největšímu daru cokoliv odpouštět, když působí takhle odflákle a nedodělaně. Dalo by se to možná omluvit jistou nezkušeností filmařek nebo faktem, že snímek vznikal během pandemie, ale na druhou stranu Největší dar jde do kin a tvůrci pochopitelně chtějí, aby si na něj diváci koupili lístky za plnou cenu, takže prostor pro omluvy a přimhouřené oči tu fakt nevidím. Je to prostě nehezké a až amatérské. A bohužel to platí nejen o audiovizuální stránce. 

Snad ještě horší je samotné vyprávění. Daria Hrubá a Marta Santovjáková Gerlíková si toho na záda naložily víc, než zvládly unést. Řeší se tu zlá Morena toužící uvrhnout svět do věčné zimy. Je tu bůh Svarožic, jenž si rve žaludy do uší, takže nic neslyší a na světě se dějí nepravosti. Je tu Smrťák, kterého jeho práce nebaví. A je tu Radegast, který chystá kalbu. A to jsme prosím jen u bohů. Co se děje mezi lidmi? Všechno. Střídají se roční období, děti chodí do školy, všichni se otravně hlasitě smějí a křičí… A najednou jsme v padesáté minutě a člověku dojde, že se tu prakticky vůbec nic nestalo, příběh pořádně nezačal, protože nám režisérky pořád jen představovaly nové a nové postavy a že nevíte, jestli má být hlavní hrdinkou vysmátá Jaruška, bohyně Jara Vesna, Svarožic, jehož Polívka chvílemi hraje stejně jako Bohuše z Dědictví, moudrá babička nebo někdo úplně jiný. 

Většinu času je Největší dar jeden velký příběhový bordel. Normálně u pohádkových a podobných žánrů nedělám to, že bych šel po logice jednotlivých scén a celého příběhu, protože mi to připadá nefér, ale tady to jinak nejde. Samy režisérky jakoby nevěděly, jak jejich svět funguje. Když se cestuje časem, tak se časem cestuje „jen někde“, děj se posouvá skokově a to, co se na plátně děje, nevyvolává v divákovi žádné emoce. Snad krom nudy a občasného pocitu trapnosti. A snaha prodat pohádku přes ukázky slovanských a valašských tradic tu naráží na potíž, že kvůli dobré desítce důležitých postav nezvládají režisérky ani odvyprávět příběh (nijak zvlášť komplikovaný) a tímhle se ještě zdržují. Mimochodem humorné scény stojí na hlasitém řevu Zuzany Slavíkové, legrační nečeštině Chantal Poullain, maniakálně se smějící holčičce z Beskyd nebo vadě řeči šestiletého dítěte. Takže tady to taky nevyšlo.  

Přehrajte si trailer S postupující stopáží působí Největší dar čím dál víc jako nezvládnutá marnost. Nehezká, přespříliš ambiciózní, špatně odvyprávěná a po všech stránkách nezvládnutá. Do kin tenhle film nepatří. Nemá na to.