We Are Marshall je jeden z těch filmů, které jste viděli, aniž byste je viděli. Trailer v podstatě prozradí vše důležité a kdyby náhodou ne, je tu tucet podobných filmů nejen z posledního roku, které vypadají úplně stejně a mohly by vám napovědět – např. Wahlbergovo Invincible, Gang v útoku s The Rockem, Bergova Světla páteční noci. Všechny tyhle filmy jsou o tom samém a stojí za nimi propocené trikoty mladých talentů, jakož i snaha zrekonstruovat skutečné události. Žádný však nemá přes dvě hodiny a třeba v tomhle by dnešní přírůstek mohl být výjimečný.

Nic jiného totiž z rukávu netasí, odmyslíte-li si úvodní havárii letadla, kvůli které se všechny ty peripetie kolem shánění nových hráčů začnou filmem rozlézat. Pak už je to jako podle školního pravítka – sympatický trenér, banda tvárných, ale nešikovných mlaďochů, nějaké to poselství o hře v srdci a za tým a po pár měsících prvních zkouška na reálném bitevním poli, která skončí nezdarem. Jak asi skončí ta další? Přestane někoho z hráčů bavit hrát a bude se na to chtít vykašlat? Najde se mezi hochy výrazná osobnost, která si občas otevře pusu a bude dělat problémy? No vidíte. Však jsem vám říkal, že už jste to viděli, aniž byste to viděli.

Co napsat o filmu, kde se po trávníku prohání banda fotbalistů a úplně svádí těm jejich hrátkám vetknout akční náboj? Snad jen to, že McG není Peter Berg a We Are Marshall místo takových Světel páteční noci připomínají spíše vlažnou partii golfu kolem poledne. Hráči sice padají, ale padají velmi připraveně a všechny manévry jsou natolik bezkontaktní, aby to nikoho z nových neokoukaných herců nebolelo ani minutu po dokončení záběru. Je překvapivé zjištění, že režisér formátu McG (rozuměj režisér prázdných, ale formálně naducaných klipovitých aranžmá) ze svého arzenálu neodhalí víc než pár zpomalených záběrů. A asi se ho bolestná tragédie ze 70. let nějak osobně dotýká, protože ji točí hladivě a patriotisticky, jako by se potřeboval zavděčit rodinám pozůstalých.

Je to poměrně otřelý způsob, jak se vypořádat se skutečnou událostí a části diváckého spektra to podvědomě staví zátaras. Přesně těm, kteří se v prvních minutách nedají strhnout dojetím a kteří očekávají vysoké sportovní výsledky u sportu, jehož pravidla stačili za posledních pár let nakoukat z filmů téměř do detailu. Jenže ouha – mimo opájení se vzlykavými emocemi tu zbylo zcela standardní drama, které postrádá jiskru a osobitý styl. Jako by nebylo komu fandit, jako by nebylo proč čekat a těšit se na konec a kýžené závěrečné rozlousknutí. Matthew McCounaghey pobíhá po trávníku a trousí trenérská moudra. Ale aby byl skutečně jako trenér k uvěření, na to by musel herecky běžet trochu vytrvaleji, prodat to skutečně ze svého nitra a nesnažit se jen všechny rutinně ukecávat podle scénáře. S Matthew Foxem budou mít pak asi problémy (paradoxně) všichni, kdo se dívají na Lost – tenhle chlapík nic kromě svého oblíbeného ublíženě-dramatického projevu nerozdá. Pokud se vám to už trochu přejídá, tady si můžete v nadávání přisadit.

Bylo by však podlé tvrdit, že režisér se svými svěřenci nedokázali zhola nic. Naopak. Dokázali vyplnit téměř sto třicet minut překvapivě prázdnými a standardními řečmi, aby z nich udělali docela osobní zábavu, která na onen čas bohatě vystačí, aniž byste se přílišně šťourali v nose nebo koukali na hodinky. Pokud tedy nevíte co se sobotním odpolednem a nad vaším městem se prohání ošklivá bouřka (tj. nemůžete si jít zakopat sami), můžete se po titulu poohlédnout. Řvát „We Are Marshall! We Are Marshall“ jako tým asi určitě nebudete, ale než se dostaví nový přírůstek z žánru sportovního dramatu (nejlépe zase o fotbalistech), budete mít alespoň „nakoukáno“.