Je to tak pět let, co sportovní filmy začaly brát pokladny kin útokem. Jednoduché příběhy o loserovi nebo rovnou týmu loserů, kteří se díky trenérovi/píli/náhodě/vesmírným lidem dostanou až na úplný vrchol, jsou sice originální asi jako hudba Ilony Csákové, ale spousta diváků si vždycky ráda připomene, že člověk se může z toho největšího srabu vždycky dostat nahoru. Zatím jsme měli štěstí a na všechny sportovní příběhy se dalo koukat. Bergova Světla páteční noci jsou záležitost, které už jsme poklonu složili několikrát, Coach Carter je taky víc než fajn a i Hokejový zázrak má bezpochyby své kouzlo. Letos bude ještě fotbalisty hecovat Matthew McConaughey, ale teď se budeme věnovat šišatému nesmyslu v rukou Marka Wahlberga. A při letmém pohledu na hvězdičky dole musí každému dojít, že nadšení ze sportovních majstrštyků se v tomhle případě nekoná.

Režijní debut zkušeného kameramana Ericsona Corea se totiž zabývá otřepaným tématem z trochu jiné stránky. Hlavním hrdinou není v Invincible žádný sportovec, ale třicátník Vince Papale, jehož jedinou láskou v životě je fotbal. Není divu, že přijde o zaměstnání i o manželku. Naštěstí jsme v sedmdesátých letech, kdy muži nosili divné vousy, po ulicích jezdila nádherná auta a fotbaloví trenéři měli v hlavě nejspíš pořádný bordel. Dick Vermeil, který měl na starost družstvo nepříliš úspěšných Orlů z Filadelfie, se totiž rozhodl pro velice neobvyklý krok. Uspořádal otevřený camp, na který mohl přijít kdokoliv, kdo si myslel, že to s fotbalovou šiškou alespoň trochu umí a vedle stovek více či méně šikovných hospodských flákačů to zkusil i Vince Papale. A dostal šanci, se kterou už ve svém zpackaném životě nepočítal. Získat si ale respekt spoluhráčů a postavení v týmu bude mnohem těžší, než si vůbec dokázal představit. Ale asi vás nepřekvapí, že nakonec si to vytoužené místo v hlavní sestavě přece jenom vybojuje. Sportovní filmy málokdy končí jinak než happyendem.

I když nerad začínám výčtem negativ, tady to jinak asi nepůjde. Invincible má totiž dvě obrovské chyby, které ho vedle starších a tématicky podobných filmů sráží do podprůměru. Tou první je osoba režiséra Ericsona Corea. Ne že by to byl vyloženě packal, ale u Disneyho si asi mysleli, že když jim lidi přišli na Nováčka, Hokejový zázrak nebo Glory Road, přijdou i na tohle. Netvrdím, že se producenti přepočítali, protože Invincible měl za mořem celkem úspěch, nemyslím si však, že by za to mohly kvality filmu, ale spíš fakt, že na sportovní dramata se dnes zkrátka chodí. Ericson Core dostal nejspíš při natáčení dost volnou ruku, ale nedá se říct, že by toho nějak zvlášť využil. Kameramanskou minulost v sobě nezapře a Invincible často vypadá jako dokument „Koukejte, co umí vaše kamera.“ Chvilku se točí staticky, potom bez varování přijde scéna točená z ruky, chvilku je kamera rozklepaná a potom zase jen nudně stojí. Příliš to nedrží pohromadě a bohužel ve výsledku i vizuálně nudí. Na do detailu propracovaná Světla páteční noci Invincible vůbec nemá, ale ani na řemeslně průměrného, ale profesionálně natočeného Coache Cartera nestačí.

Druhý problém je scénář, respektive samotný nápad natočit film o někom, jako byl Papale. Ten člověk možná ve své době znamenal pro fotbalové fanoušky strašně moc, ale když si odmyslíme, že to byl „fotbalista z knajpy od vedle,“ tak zůstane jen profil průměrného a ničím zajímavého sportovce. Nebyl nejlepší, nebyl nejrychlejší, nebyl nejsilnější a dokonce ani nebral drogy nebo nechodil za děvkama, takže nebyl ani kontroverzní. Americké sportovní týmy a jejich úspěchy můžou být průměrnému Čechovi naprosto ukradené, ale při závěrečném zápasu, ve kterém jde hrdinům o všechno, dobrý režisér vydoluje fandění a emoce z každého. V Invincible jsem ani chvilku neměl důvod Papalimu fandit, protože jako sportovec i jako člověk moc zajímavý nebyl.

Velikou pochvalu si zaslouží Mark Wahlberg. Jeho drsňáckou pózu ze Čtyř bratrů mu sice ani trochu nežeru, ale sympaťák to je, i když stáčí pivo v hospodě čtvrté cenové, balí servírku a chystá se na trénink. Škoda, že nemá nějakého důstojného spoluhráče, protože Greg Kinnear, který už mnohokrát dokázal, že není jen „teploušem Simonem“ z Lepší už to nebude, tady nemá příliš prostoru. Zbytek herců dělá Wahlbergovi v podstatě jen křoví. Ale popravdě bez něj bych měl možná problém Invincible vůbec dokoukat.

Invincible není vyloženě špatný film, ale za posledních pět let tu vzniklo obrovské množství podobných záležitostí, které jsou vizuálně promakanější, příběhově zajímavější a emotivně mnohem působivější. Bojím se, že Disney se rozhodl najet na pásovou výrobu sportovních filmů a Invincible je prvním svého druhu. Neurážející, ale ničím zajímavý sportovní film, na který lidi stejně přijdou i příště. Doufám, že tohle šlápnutí vedle se nestane zvykem.