Poslední dobou se se sportovními filmy roztrhl pytel. Nepočítáme-li sportovní evergreeny našeho serveru, tedy hokejový Miracle, patriotistickou oslavu fotbalu The Game of Their Lives a golfový videoklip The Greatest Game Ever Played, přistál u nás nedávno i akční bůh Peter Berg se svými Friday Night Lights. A dnes vede režisér Thomas Carter svého svěřence Kena Cartera přímo do pekla rozháraných puberťáků na střední škole, aby jim ukázal, zač je toho pořádný basket. A jak už je v současné době pěkným zvykem, Carter filmový i reálný vede své učedníky napříč výhrami okem nadprůměrně videoklipovité kamery, díky níž máte za všech okolností detailní přehled o dění na hřišti a ještě je uspokojeno vaše libido.

Coach Carter nabízí divákovi nejen klasický sportovní film o outsiderech, kteří díky píli vlastní i jejich trenéra snad možná vyšlápnou zbožně okukovaný basketbalový Mount Everest, ale snaží se i o hlubší poselství. Varovný prst mává – sport není všechno, děti! Vzdělávat se je potřebnější. A i když v našich podmínkách tohle mravokárné gesto nenaráží na úrodnou půdu, resp. úplně se míjí (v kolika středních školách asi žáci dávají přednost kroužku s basketem před maturitou? ;), na státní škole v USA plné dvoumetrových „’ssap nigga?” typů vystihuje situaci bez sebemenší křeče. Všechny patetické manévry a občas až příliš filmařské ilustrace bez zaškobrtnutí slouží příběhu a tam, kde byste se jim jinak zasmáli, tady to neuděláte.

Přestože jsem si ho parádně užil, nějaké výtky ke Carterovi přece jen mám. Je už oblíbenou tradicí režisérů sportovních filmů zasadit mezi své civilní hrdiny sémě „obyčejných lidských“ problémů typu mám / nemám jít na potrat, mám / nemám se s někým vyspat. Pokud nechcete, aby byly interpretovány povrchně, nedá se svítit, musíte mít dobré herce. Pokud nepočítáme Samuela L. Jacksona, režisér Thomas Carter má v týmu přibližně dva, zbytek tvoří povětšinou debutanti, kteří hereckou řečí hovoří o dost méně, než řečí basketu. Abych to zkrátil – pokud zrovna nejste na palubovce a tým kouče Cartera ve zpomalovačkách nezavěšuje jednu dvojku za druhou, má film náběh na to býti lehce nudným. A Thomas Carter prostě není Peter Berg, aby všechno, co se pro divácké oko nemá tak výrazný lesk, alespoň zabalil do fešné a dobře sestříhané fasády. Věc druhá – více výrazné hudby! Asi pětkrát jsem si brumlal pod vousy, že kdyby se sem a sem našlapal nějaký zatraceně ostrý hip-hop, výsledek by stoupnul aspoň o dvě třídy. Režisér Carter si potenciál tohohle černošského dynamického sportu uvědomuje skutečně jen zřídka a hudbu používá prakticky je když musí – na začátek zápasu, při tanci roztleskávaček. Právě tady ale více než kde jinde platí, že hrát na efekt se vyplatí mnohem víc než se držet u zdi.

Coach Carter je historicky komerčně nejúspěšnějším filmem z produkce MTV a pokud tenhle fakt má režisérovi dopomoct k obsazení další režisérské sesle, rád u toho zase budu. Jde o zručně poskládaný počin, který i přes svou dvouhodinovou délku uteče jako voda a zbyde po něm poměrně dlouhý chuťový jazyk.