Norové zažívají v posledních měsících na Netflixu takové menší žně a nejen, že se tu pouští do poměrně sympatických žánrových pokusů, ale zároveň si tak užívají slušné pozornosti z celého světa. Nejdřív na nás zaútočil jejich Trol, pak jsme dostali vlkodlačí horor Vlk viking a mezitím se na streamovací platformě objevil jejich asi nejambicióznější kousek – válečný Narvik. Ten vtrhl na službu malinko nenápadně, nakonec se ovšem stal solidní hitovkou, která se držela minimálně u nás mezi nejsledovanějšími filmy na Netflixu několik týdnů. Tuzemští diváci holt na válečnou tematiku pořád slyší a po nedávném úspěchu oceňovaného Na západní frontě klid měli hlad po dalším žánrovém nášupu. Dokáže ovšem přeci jen o něco levnější a skromnější Narvik uspokojit jejich náročnější chutě?

Hned na počátku se sluší říci, že tvůrci zde pracují s velmi zajímavým a silným tématem a kapitolou druhé světové války, kterou ne každý úplně zná. Dostáváme se tedy do titulního norského přístavního města v roce 1940, jež se i přes válečně hrůzy v Evropě snaží být, stejně jako celá země, neutrální. A jelikož je Narvik důležitým vývozcem železné rudy, setkávají se zde zástupci německé i britské armády. Jelikož je ruda pro Hitlerovu válečnou mašinérii podstatná, jednoho dne nácci nepřiplují s úplně mírovými úmysly a začnou město okupovat. Celou událost, která vyvrcholí bitvou o Narvik, pak sledujeme očima zamilovaného páru, vojáka Gunnara a zaměstnankyně v hotelu Ingrid. A zatímco on se zbytkem své roty uprchne z města a stává se členem odboje, ona musí zůstat ve městě a starat se o jejich syna. A musí kvůli tomu udělat i věci, jež se u místních nepotkají úplně s pochopením.

Narvik tak rozebírá nejen velkou historickou událost norských dějin končící první Hitlerovou porážkou, ale zároveň překládá stále vděčné a silné osobní motivy, které poukazují na zoufalství, touhu po přežití a nečernobílost mnohých rozhodnutí. V první polovině se pak daří scénáři jednotlivé postavy i zápletky rozehrávat vskutku obstojně. Režisér Erik Skjoldbjærg má řemeslo v malíku, napětí i narůstající pocit zoufalství také zpočátku buduje velmi solidně a věnuje se naštěstí i ústředním charakterům, které díky tomu divákovi přirostou o něco více k srdci než v případě takřka anonymních pěšáků v Na západní frontě klid. Akce je tu pak sice málo a po vizuální stránce není výsledek tak výrazný jako u zmiňovaných německých kolegů, tvůrci ale dokáží s viditelně menším rozpočtem vcelku hezky pracovat. A když už na válečnou vřavu přeci jen dojde, zase se nám tu servíruje fajnové řemeslo.

Jenže tato forma nevydrží tvůrcům celou stopáž a v druhé polovině začnou své trumfy vyhazovat oknem. Děj totiž začne po hezkém úvodu někdy až chaoticky skákat o týdny dopředu a přeskakovat z jedné postavy na druhou. Příběh se tak stává v mnoha ohledech dosti zkratkovitý a důležité události či rozhodnutí postav tu nejsou často pořádně vykresleny či nemají správný emocionální dopad. Je jasné, že se autoři snažili konflikt o Narvik obsáhnout co nejvíce, jistá tvůrčí rozhodnutí v druhé půlce však nepovažuji za příliš šťastná. 

Dostáváme tak několik prázdných dialogů, jimž chybí ten správný dopad a na konci zjistíte, že i přes sympatický důraz na postavy, jsme se zkrátka správně vypjatého a intenzivního střetnutí dvou odlišných úhlů pohledu úplně nedočkali. A je to škoda obzvlášť proto, že jsme se mohli dočkat i mnohem více zdrcujícího závěru či dialogové výměny, která by nutila diváka k zamyšlení. Místo toho se tu však hrálo na spíše žánrovou jistotu a konec v divákovi žádné výrazné pocity nezanechá.

Stejně jako Na západní frontě klid tak úplně nenaplnil potenciál nepřekonatelné literární předlohy, nedokázal Narvik zcela splnit očekávání, jež tato pro mnohé neznámá válečná kapitola skýtala. Ano, pořád se jedná o svižnou a řemeslně či herecky bezproblémovou žánrovku, jichž je v posledních letech opravdu pomálu a zejména první hodina stále servíruje poměrně napínavou válečnou podívanou. Jenže přísliby velkých věcí se tu zkrátka nepodařilo naplnit a autoři zůstali stát někde na půli cesty. Pokud ovšem budou Norové i nadále tak sympaticky zkoušet jednotlivé žánry, vůbec se za to zlobit nebudu.