Patnáctiletý Enrique žije v malé slovenské vesnici se svou přísnou, leč starostlivou babičkou. S kamarády, s nimiž ho pojí poměrně ambivalentní vztah, rád jezdí na babetě a občas i trochu krade, taky se ale vcelku dobromyslně stará o důchodce, jimž Eňova matka Martina zajišťuje bydlení v místním domě pro seniory. Ve vsi se však stále hlasitěji mluví o tom, že záměry Martiny, která většinu času navíc tráví daleko od svého syna, nejsou úplně altruistické. Jak se k tomuto rozporu dospívající chlapec postaví?

Mladá a celovečerně debutující Katarína Gramatová, která se vedle režie a scénáře podílela i na střihu, se dospíváním mladých lidí a jejich leckdy neutěšeným sociálním zázemím zabývala už ve svých ceněných krátkometrážních filmech jako Dom Strom či Čerešně, novinka je tudíž logickým vyústěním tohoto dlouhodobého zájmu. Režisérka rok žila v jedné z tzv. hladových dolin, tedy ekonomicky zaostalých regionů především na středním či východním Slovensku (v tomto případě šlo o obec Utekáč), kde objevila také několik mladistvých neherců, z nichž dostala vpravdě úctyhodné herecké výkony.

Díky zapojení neherců v čele s autenticky působícím Michalem Záchenským, zaměřením na sociální témata a také důrazem na obrazovou stránku, jež navzdory civilnosti nerezignuje na stylizovanost, se dílo vzdáleně přibližuje odkazu československé nové vlny – zároveň je však pevně ukotvené v trendech současné kinematografie, jak potvrzuje i účast na mnoha zahraničních festivalech. Tuzemské publikum si to už mohlo ověřit v Karlových Varech.

Osobní zkušenost s životem na slovenské vesnici dokázala Gramatová přetavit v působivou mozaiku záběrů, které se občas blíží až stylizovanému dokumentu. Řada momentů neposouvá dopředu v jádru jednoduchý příběh, nýbrž slouží spíše dokreslení atmosféry – konkrétně bezútěšnosti Enriqueho prostředí, kde je o opěrné body a pozitivní vzory velká nouze. Což si zjevně uvědomuje i jeho matka, která na nedostatek možností reaguje balancováním na hraně zákona a do značné míry i opuštěním vlastního syna. Gramatová se však nesnaží moralizovat nebo se přehnaně utápět v sociální mizérii, namísto toho vystihuje barvité odstíny života s takto nepřívětivě rozdanými kartami.

Tomu napomáhají i vrstevnatá zvuková složka, a především propracovaná kamera Tomáše Kotase, jenž v poslední době snímal hlavně dokumenty jako Aneta či Moje nová tvář. Obrazová stránka zdárně imituje dojem syrového filmového materiálu a využívá množství záběrů přes okno, úkosem, zpovzdálí – jako bychom do prostředí pronikali podobně nesměle a nejistě jako protagonista a pozorovali jej pohledem jiného obyvatele vesnice. Za takovýchto podmínek je totiž v podstatě nemožné dívat se na realitu „objektivně“, vždy je ve hře hodnotící pohled druhých lidí. Naproti tomu ve scénách jízdy na babetě, představující pro chlapce momenty pohody a uvolnění, je obraz nezvykle klidný a stabilní.

Přehrajte si trailer Především se ale filmařům daří srozumitelně a působivě předat hlavní myšlenku, že mladý člověk musí v určitý moment dospět třeba i tak, že se jeho dosavadní důvěra v rodiče sesype. Nezbývá než nahlédnout realitu novou optikou, oproštěnou od dětských černobílých zjednodušení, a naopak přijímající rozporuplnost a nepřehlednost dospělého života. Jakkoli je takový proces bolestivý, z hlediska skutečného dospívání se jeví jako nevyhnutelný – a v konečném důsledně obohacující.