Přiznejme si to. Jít po Pařbě ve Vegas na trh s další komedií není sranda. Ačkoliv se váš nový film nejmenuje Pařba ve Vegas 2 (ta už se mimochodem vesele točí), všichni budou čekat… tak trochu Pařbu ve Vegas 2. Hlavně když znovu povoláte do hry podivného vousáče, kterého proslavil právě velebený výlet do města hříchu. Todd Philips je ale dost zkušený režisér na to, aby věděl, jak svůj další road trip poslat do jiných sfér. Aniž by se vzdal svého klasického stylu humoru.

Stačilo vzít premisu 80’s klasiky Letadla, vlaky, automobily, kapku ji překopat a nabídnout divákům další divokou jízdu po Americe. Co se nezměnilo? Kostra příběhu, podle níž se dojemný magor a terorizovaný byznysmen musejí za pár dní dostat z bodu A do bodu B. A dějí si jim přitom neskutečné věci. Co je jinak? Johna Candyho a Stevea Martina nahradili Zach Galifianakis a Robert Downey, Jr., místo Díkuvzdání se stíhá porod a hughesovká poetika je ta tam. Na doraz je totiž úplně klasickou eRkovou moderní komedií, v níž se humor točí kolem terorismu a masturbace.

Což ale neberte jako něco negativního, protože jde o ten správný humor s terorismem a masturbací. O ten, který může znít na papíře děsivě, ale není samoúčelně trapný, protože spolehlivě jede v tónu Pařby ve Vegas. Takže se devastují auta, hrubé nadávání je na denním pořádku a sem tam někdo někoho střelí. To všechno samozřejmě úhledně zabalené v "citlivém příběhu" o tom, že i když máte sto chutí někoho zabít, přesto z něj nakonec může být váš nejlepší kámoš.

Dojákové podloží Na doraz ale bohužel nedosahuje kvalit toho z Letadel, vlaků, automobilů. Tam na člověka všechno dopadalo pozvolna, aby skončil tvrdě zasažen tím, jak se všechno vyřešilo. Phillipsovy pokusy o sbližování jeho hrdinů jsou o dost nešikovnější, a výsledný filmový obraz tím přichází o kvality trvanlivějšího rázu. Ovšem co se týče zbytku filmu, tam se šlape na plyn jen o trochu pomaleji.

Na doraz se sice nevyhnulo pár úplně hluchých vtipů (dost z nich kupodivu skončilo v trailerech), ale jako celek nabízí zábavy vrchovatě. Do cesty z Atlanty do Los Angeles se stihl vetknout nejeden „running joke“, devastační kvocient je překvapivě vysoký a dojde i na několik akčnějších scén, kterým vládne vynikající honička s přívěsem. Arzenálu má tedy Phillips opět dost, problém je jen v tom, že scénář není zdaleka taková perla, jakou byla Pařba.

Na nějaké příliš promyšlené tahy v téhle jízdě zkrátka není čas, a asi nejcitelněji se to projevuje na práci s postavami. Ty jsou charakterizovány hodně složitě, a často se nemůžete smířit s tím, jak v které situaci reagují. Hlavně Downeyho nastávající otec často přebíhá od milého chlápka v impulzivního hajzla až příliš rychle, a do konce filmu si vlastně nejste jistí, jestli s ním máte sympatizovat nebo ne. Hodně v tom samozřejmě pomáhá řada fórů, které si drze utahují z Downeyho minulosti. Ale tahoun filmu měl přeci jen dostat lepší péči. Galifianakis oproti němu jede klasického milého magora s nemístnými způsoby, a protože se mu herecky daří i v těch pár dojemnějších scénách, nejspíš si vás do závěrečných titulků spolehlivě získá na svou stranu. A to je po všech těch šílenostech, co stihne provést, hodně velká výhra.

Na doraz tedy trpí řadou problémů, ale vzhledem k tomu, že mělo od začátku jít jen o rychlou výplň mezi Pařbami, není velký problém je odpustit. Důležité je, že komediální složka filmu většinou šlape, jak má, a do cíle se dojede dřív, než Phillipsovi dojde benzín. S nížšími očekáváními byste se tak měli v kině bez problému pobavit. Ačkoliv budete už při východu ze sálu myslet na příští květen, kdy do toho chlapci zase půjdou naplno.