Život rodiny Jafara Panahiho by sám o sobě stál za zfilmování. Od poloviny 90. let sesbíral íránský filmař ocenění ze všech tří nejprestižnějších festivalů, jeho realisticky orientovaná tvorba s humanistickým poselstvím se však v domovském Íránu s vřelým přijetím nesetkala. Panahi od roku 2010 musel připravovat filmy v domácím vězení, přesto se mu stále daří zachycovat palčivé problémy íránské společnosti. A jak ukazuje celovečerní debut jeho syna Panaha, filmařsky zralé jablko rozhodně nepadlo daleko od stromu.

Panah Panahi si přitom téměř vystačí s jedním autem a čtveřicí postav, které doprovází nemocný pes. Rodina složená z rodičů a dvou různě starých synů míří kamsi k íránským hranicím (pravděpodobně s Tureckem). Až do konce jejich hodinu a půl dlouhého pobytu na plátně se nedozvíme, co je pravým důvodem cesty ani některé další okolnosti, což poněkud snižuje dramatický potenciál. Od začátku je však až hmatatelně patrná nervozita, napětí mezi dospělými, kteří se snaží před malým synem udržet hned několik tajemství.

Chemie mezi kvartetem hrdinů je výborná a většině dvojiček je dopřána alespoň jedna silná společná scéna. Hypnoticky zlomený pohled otce (Hassan Majooni) se zaryje do diváka stejně intenzivně jako nevycválaná rošťáckost jeho malého syna (Rayan Sarlak) i skrývaná starostlivost manželky (Pantea Panahiha). Pouze Amin Simiar v úloze dospělého syna, který čelí nevysloveným problémům, je v souladu se svou rolí nevýrazný, mlčenlivý a upozaděný expresivnějšími příbuznými.

Na první pohled se jedná o klasicky epizodickou road movie, jelikož rodina během své cesty vypůjčeným vozem náhodně potká pár postaviček a musí čelit hned několika vztahovým krizím. Informace však Panahi z pozice režiséra i scenáristy dávkuje velmi pozvolně, spíše se snaží zprostředkovat prožitek z aktuální situace – což se mu daří výborně. Členové rodiny vtipkují, navzájem si jeden druhého dobírají, avšak navzdory uvolněné atmosféře je ve vzduchu cítit napětí, nejistota z budoucnosti; že by se jednalo o nenásilně nabídnutý obraz íránské společnosti, umožňující užít si jednotlivé momenty, avšak trpící podivně zamženým duchem doby?

Od prvního záběru zaujme nápaditá kamera Amina Jafariho, který vedle nedávné Balady o bílé krávě nasnímal i zatím poslední snímek Jafara Panahiho Tři tváře z roku 2018. Často statická kamera se kromě nádherných horských scenérií vyžívá i v dlouhých záběrech, které trefně vystihují impresi pomíjivosti, a navíc ve vhodných situacích umocňují dynamiku herců. O tu se stará především malý Rayan Sarlak, jehož neposedná energie nejen kontrastuje s trudností dospělých, ale i skutečně vtipně prozáří každou scénu. Právě tento tonální mix veselých a smutných momentů je největší předností snímku – Panah Panahi se už ve svém debutu ukazuje jako tvůrce s velkým citem pro všednost a životní moudrost, když nadstandardně plynule přeskakuje mezi hravostí, procítěností a zármutkem. Činí tak navíc i neokázale, civilně a trpělivě.

Navzdory několika zmínkám o filmu 2001: Vesmírná odysea či postavě Scarecrowa z Batmana, jež podtrhují podvratně-podnětný vliv americké kultury na íránskou společnost, se však především jedná o vztahově propracované rodinné drama. Všední hrdinové se oddávají společnému zpěvu popových hitů jako tmelícímu mechanismu, jenž navíc dokáže překrýt smutek z blížícího se loučení. Melancholické podtóny umocňuje i neustálé hašteření rodinných příslušníků, kteří toho sice hodně napovídají, ale toho skutečně podstatného si dovedou říct jen minimum.

Samotný konec představuje poněkud neuspokojivé vyústění a celkově má poslední akt zvláštní scenáristickou strukturu, které však ani ve slabších momentech neschází vizuální podmanivost a těžko definovatelná lehkost. Panahi tedy svému otci i dalšímu úspěšnému íránskému režisérovi Abbasu Kiarostamimu, jemuž dělal asistenta, zdárně koukal přes rameno a je na nejlepší cestě k vytvoření vlastního rukopisu, který bude v bohaté tradici íránského pozorovatelství pokračovat.