Do distribuce se dostává novinka palestinského filmaře Elii Suleimana a, jak už to tak bývá, těžko se může tamější tvůrce nevyjadřovat o politické situaci. A tak i Suleiman nenásilnou formou ukazuje reálie jak Blízkého východu, tak i našeho západního světa. Ovšem pozor, tahle podívaná určitě nebude pro každého.

Film měl premiéru na loňském festivalu v Cannes, odkud si odvezl také cenu kritiky. Suleiman tak navázal na své předchozí výstupy na nejprestižnějším festivalu, kde úspěšně představil už několik svých filmů. A i po téměř celé dekádě tvůrčího mlčení na svou předchozí tvorbu navazuje, když s minimem dialogů předkládá bizarní, a přitom každodenní výjevy z života v Palestině, Paříži či New Yorku. Jak sám shrnuje: „Pokud se mé předchozí filmy pokusily představit Palestinu jako mikrokosmos světa; můj nový film To musí být nebe se snaží ukázat svět, jako by to byl mikrokosmos Palestiny.“ Jakožto nemluvný pozorovatel se sám Suleiman vtěluje do role palestinského filmaře, který vyráží na krátké výlety do západních metropolí, aby nakonec zjistil, že doma je nakonec hezky. Anebo ne?

Suleiman si vystačí s všeříkajícími pohledy do kamery a zdánlivě minimalistickými momentkami, vůči kterým jsme už v každodenním shonu imunní. Daří se mu prodat dojem, emoci, často zvýrazněnou absurdní komikou. Není snadné jeho styl popsat, ale díky dostatku jemného humoru film ani s velmi omezeným množstvím děje a dialogů nenudí. Naopak, neokázale diváka tlačí k zamyšlení a srovnávání, přičemž ústřední figura samotného Suleimana dobře slouží jako divákovo projekční plátno.

Mezi všemi třemi místy, kterými pasivní hrdina prochází, můžeme nacházet paralely – nebo naopak sledovat rozdíly mezi tradičními, na sousedských vztazích založenými palestinskými komunitami, a přetechnizovanou a anonymizovanou západní společností, jež se utápí v řešení nicotností, policejních represí a nedostatku komunikace. Osobně jsem v Suleimanově snímání metropolitního života cítil odsudek, a naopak shovívavou náklonnost v zobrazení mnohem pomalejšího života na blízkovýchodní vesnici; ale film nechává dostatek prostoru osobním interpretacím a jiní diváci si v něm jistě dokážou najít vlastní témata.

I díky tomuto přístupu Suleiman balancuje mezi sociálním realismem a jakousi surrealistickou stylizovaností, zároveň nenápadně připomíná (ne)existenci Palestiny navzdory dostatku životní energie mladých lidí. V minulosti byl Suleiman připodobňován k Jacquesu Tatimu a minimálně jeho tělesnou poetiku poctivého umarela dodržuje i nyní. Tahle kosmopolitní procházka se svébytným, velmi subjektivním pozorovatelem je místy až antinarativně meditativní, přesto si zachovává zábavnost, nadhled a tak důležitý soucit.