Běda společnosti, která potřebuje své hrdiny. Tento citát Bertolda Brechta se při sledování nového filmu Petr Nikolaeva (Báječná léta pod psa, Lidice) až neodbytným způsobem hlásí o slovo. Proč? Protože osobnost hlavního protagonisty Františka Kriegla, komunisty a následně disidenta, je ve filmu zachycena takovým způsobem, který u dějepisem posílených diváků vyvolává minimálně povytažené obočí. Pravda je, že historickým filmům se často vytýká snaha budovat mytologii kolem nejednoznačně přijímaných historických událostí. A český divák je v tomto ohledu extrémně kritický. Zejména proto, že značná část publika má už předem vytvořený názor a film v jejich očích neobstojí už jenom proto, že se do něho prostě nevejde. Své by o tom mohli vyprávět Milada, Masaryk, Havel, ale i soudruh Žižka. Ale nepředbíhejme.

Události ze srpna roku 1968 způsobily bez debat velké trauma celé jedné generaci Čechů a Slováků. Invaze vojsk Varšavské smlouvy jako reakce na tzv. pražské jaro, kdy se v ČSSR začaly uvolňovat tuhé poměry 50. let, znamenaly konec iluzí o reformovatelnosti komunistického režimu. A právě do této doby je zasazena filmová adaptace knihy Ivana Fíly, v jehož popředí má stát osobnost Františka Kriegela (Tomáš Töpfer), komunisty aktivně zapojeného do únorového převratu v roce 1948, který stál u zrodu lidových milicí a snil svůj sen o nové společnosti. Nakonec se ale nejvíc zapsal do dějin zřejmě tím, když jako jediný účastník vládní delegace v Moskvě odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, dokument legalizující „dočasný“ pobyt Sovětské armády na našem území.

Chápu, že úkolem historického filmu není umělecky zpracovat wikipedii, ale podat autorský pohled na věc. A to Nikolaev činí. Ovšem činí tak způsobem hodně nekritickým, až bezostyšně oslavným. A to i v očích dějepisem nepolíbeného diváka. Jako kdyby bylo potřeba Kriegela rehabilitovat a vyzdvihnout ho mezi velké osobnosti československých dějin. Jistě, je potřeba respektovat historická fakta i právo filmařů podat svůj výklad dějin. Ostatně o nic jiného nejde – je to jenom film, nikoli politická propaganda! Ale zvolený způsob a celkové vyznění si snad František Kriegel ani nezaslouží. 

Nikolaev totiž jen letmo naznačuje, že František Kriegel byl něco víc než jen procitnutý reformátor komunismu a následně disident. A je velká škoda, že se o jeho životě nedozvídáme víc, protože dnešní doba si žádá odpovědi na palčivé otázky, nebo alespoň jejich nastínění. Nelze nekriticky předestřít jednu jedinou osobnostní polohu a čekat, že se s tím obecenstvo shovívavě spokojí. Protože dělit komunisty na hodné a zlé je stejné jako dělit recidivisty na polepšené a nepolepšené. Obojí není možné bez hlubšího pohledu na historická fakta.

Film jich samozřejmě představuje celou řadu, aby načrtnul strohou, lehce nerudnou, ale přesto vnímavou a lidskou osobnost Františka Kriegela. Co z toho je skutečně „pravda“ a co je pouze aprobovatelná filmová zkratka, můžeme v klidu ponechat na nekonečných historických diskusích. Stejně jako to, zda byl František Kriegel hodný, nebo zlý komunista. Nicméně to, že Kriegel skutečně odmítl podepsat Moskevský protokol, doloženou historickou skutečností rozhodně je. A v jeho životě se muselo jednat o naprosto zásadní okamžik s nepředstavitelnými důsledky pro něj i pro jeho ženu. Kriegel si musel být vědom toho, že si tím podepisuje rozsudek smrti, nebo minimálně celoživotní utrpení v gulagu, nemluvě o osudu jeho ženy (Zuzana Mauréry). Kolem toho by se dal vybudovat příběh, při němž by tuhla krev v žilách. Bohužel se ho nedočkáme. Režisér Nikolaev tuhle hozenou rukavici nechal trestuhodně ležet. Místo toho se rozhodl děj rozparcelovat na drobné epizody mapující ostatní protagonisty v čele s Dubčekem (Jiří Ployhar ml.), Svobodou (Alois Švehlík) a posléze především Husákem (Adrian Jastraban), když sledujeme jeho nástup k moci.

Život a osobní prožitky Františka Kriegela se tím redukují na nezbytné minimum, což je vyloženě škoda. Díky tomu totiž nedostáváme ucelený příběh muže, jenž se rozhodl neustoupit, ale mozaiku scén odříkávající frázovitě dějinné události, kde bychom víc ocenili jejich dramatické propracování než letmé nahlédnutí do zjednodušené učebnice dějepisu. Obsazení je přitom velice zdařilé, byť Tomáš Töpfer nemá mnoho, co by hrál a jeho poloha zapřeného odmítače mu neumožňuje v roli Kriegela předvést skutečné emoce. 

Koprodukce s Ukrajinou dodává filmu potřebnou „ruskou“ autentičnost, stejně jako černobílé prolínání skutečných záběrů z roku 1968 s hranými scénami. Jediné místo, kde film po produkční stránce ztrácí potřebnou atmosféru, jsou scény v exteriérech. Rozpočet byl zřejmě dost omezený a vyvolat dojem živoucí Prahy 21. srpna 1968 se bohužel nepodařilo. Ovšem kritizovat film za „televizní“ kvalitu těchto záběrů by nebylo úplně spravedlivé. Naopak velice zdařilá je hudba, protože vtahuje do děje, navozuje potřebnou atmosféru a tahá jednotlivé scény do potřebné emoční výše.

Přehrajte si trailer V souhrnu je Muž, který stál v cestě, mírným zklamáním, protože nabízel mnohem víc, než kolik jsme nakonec dostali. Těžko říct, nakolik se do výsledné podoby promítly produkční spory mezi Fílou jakožto autorem předlohy a scénáře a producentem Miloslavem Šmídmajerem, v jejichž důsledku byl Fíla na režijním křesle nahrazen Petrem Nikolaevem. Ale na to nemůžeme brát ohledy. Namísto třeskutého dramatu podle skutečných událostí jsme dostali zdramatizovaný medailonek jako z Bakalářů. Nicméně coby připomenutí, co jsou to ruské sféry vlivu a jaké mají dopady na menší národy, slouží film výborně. Na špičkové historické drama to však nestačilo.