Ondřej Trojan patří mezi nejzajímavější české režiséry. Obvykle si sice se svými filmy dává na čas, na druhou stranu kvalita tu vítězí nad kvantitou, takže to nikomu vlastně ani moc nevadí. Jeho Pějme píseň dohola patří k nejlepším věcem, které tu v devadesátých letech vznikly, Želary to dotáhly na nominaci na Oscara a Občanský průkaz taky zdaleka převyšoval český průměr. Od něj ale uběhlo už osm let, což je docela dlouhá doba. O to víc tedy mrzí, že s Tomanem poprvé šlápl Trojan trochu vedle. 

Toman: FOTOGALERIE

Přiznám se, že o Zdeňku Tomanovi jsem ještě před pár dny nevěděl prakticky vůbec nic. Tenhle chlapík přijel po druhé světové válce domů do Československa a velmi brzy začal šéfovat zahraniční rozvědce. Měl kontakty na západě a dokázal do Anglie dostávat české zboží, na černém trhu ho prodat a získané peníze sloužily k financování komunistické strany. Tedy alespoň jejich část, zbytek mířil Tomanovi do kapsy. A takhle to šlo se vším. Ačkoliv nosil dobře padnoucí oblek a tykal si s ministry, Toman byl prospěchářský šmelinář, jenž vždycky věděl, koho, kde a jak uplatit, dovedl sehnat peníze a když peníze nestačily, vytáhl z trezoru kompromitující materiály na některého ze svých protivníků či kolegů a nic najednou nebylo problém. Ale jak se blížil únorový převrat a Gottwald začal pokukovat po hradě, ukázalo se, že ani Toman není nedotknutelný. 

Trojanovi se daří budovat atmosféru vysoké politiky, kterou dělají lidé, jimž ani tak moc nejde o blaho jejich země, jako spíš o to svoje. A nebojí se jít přes mrtvoly, když jde o ambice. A Toman je stejná svině jako všichni ostatní, jen v tom umí lépe chodit a baví ho, že zůstává možná trošku v pozadí, dovede však zatahat za provázky tak, že Češi, prchající Židé i Američané tancují tak, jak píská. Tenhle přístup mu pochopitelně zajistí i pár nepřátel, ale vzhledem k tomu, že od začátku je vcelku jasné, že se nikdo z tvůrců nepokoušel dělat z Tomana sympatickou postavu, tak to nevadí… i když, vlastně trošku jo. 

Ačkoliv z jistých důvodů, které se dozvíte na konci filmu, není Toman ve světě vnímaný zcela negativně, ve filmu nejde o vyloženě kontroverzní postavu. Spíš je to prostě hajzl, jenž se pokouší ze situace vytěžit co nejvíc bez ohledu na to, co to bude stát. Jenomže on nic moc jiného nedělá. Trojanova novinka má téměř dvě a půl hodiny a většinu času musíme sledovat to samé. Toman je svině, Toman umí vydělat prachy, Toman zadupe do země každého, kdo mu stojí v cestě. A pak znova a znova a znova. Když se to stane potřetí, musí mít i ti nepozornější diváci jasno v tom, co je hlavní hrdina zač. Není tedy důvod dělat variaci na tu samou scénu nebo situaci počtvrté. Natož podvanácté…

Toman se nedovede pohnout z místa. Místo toho, aby se jeho charakter nějak vyvíjel, jen se tu víc a víc potvrzují už známé věci a informace. A nabalují se na to další a další postavy, které už budou nejspíš většině diváků jedno. Nepočítal jsem, kolik vedlejších komunistů, poslanců a úředníků se ve filmu objeví a tvůrci nám textově řeknou, jak se jmenují a jakou mají funkci. Ale řekl bych, že někdy u patnáctého člověka jsem to přestal sledovat. Těch lidí, kteří tam jsou jen a pouze proto, aby je Toman nějak vyčůraně zneužil nebo podrazil, je tam jednoduše tak moc, že pro mě bylo jednodušší orientovat se podle toho, že mají tváře Radka Holuba nebo Miroslava Táborského. Ve výsledku je z toho absolutní chaos. Jako kdyby Toman byl adaptací nějaké literatury faktu se sakra dlouhým jmenným rejstříkem. 

Osobně bych ocenil, kdyby těch postav bylo méně. A třeba i na úkor toho, že by se musely udělat nějaké kompromisy vůči realitě. Toman se totiž i přes svou šílenou délku a repetitivnost nestíhá věnovat zajímavě rozehraným vedlejším dějovým linkám, na které si udělá čas až v poslední půlhodině. Ta konečně dovede být napínavá, emotivní a strhující, ale po dvou hodinách stereotypu to přichází příliš pozdě. V mém srdíčku bude vždycky místo pro filmy o tom, jak se jedna komunistická svině pokouší podrazit druhou a je chválihodné, že vznikl profesionálně natočený a odvyprávěný příběh o době, o níž se mezi lidmi zase tak moc neví a filmaři se jí nevěnují. Jako divák bych ovšem ocenil více té filmovosti a méně faktů.