Mnichovská zrada je minimálně v české a slovenské společnosti pořád velké téma, které stále rezonuje a nejspíš ještě dlouho rezonovat bude. A i když už od ní uběhlo víc než osmdesát let a došlo i k dalším zásadním historickým událostem, pro spoustu lidí zůstává zrovna tahle tou nejzásadnější. Těm se filmové zpracování událostí od režiséra Christiana Schwochowa asi moc líbit nebude. Jenže v tomhle případě si nejsem jistý, jestli se bude líbit i ostatním divákům. 

Mnichov: Na prahu války je totiž podle skutečných událostí jen částečně. Celý děj rámuje snaha dohodnout se s Hitlerem a zabránit eskalaci válečných nálad a Britové, Italové a Francouzi jsou kvůli tomu ochotni obětovat Sudety. A v Mnichově se pod to klidně podepíšou. Jenže zároveň se tu odehrává příběh dvou spolužáků, kteří se potkali před lety v Oxfordu. Hugh Legat pracuje pro britskou vládu, Paul von Hartman zase dělá překladatele německým politikům. A právě tihle dva zjistí, že Hitler se se Sudety rozhodně nehodlá spokojit a plánuje dobyvačnou válku. Jen oni mohou přesvědčit britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina, že na něj nacisté nachystali past. A když se jim to nepovede, bude na nich, aby zabránili nejhoršímu…

Mnichov: Na prahu války: FOTOGALERIE

Christian Schwochow natočil film, který rozhodně pěkně vypadá. Co se týče kostýmů, výpravy a dobové atmosféry, všechno šlape přesně tak, jak by člověk od podobného snímku očekával. A vůbec nevadí, že se tu hlavně sedí v kancelářích a diskutuje v oblecích a na válku jako takovou nedojde. Celé to působí dostatečně autenticky a výpravně, aby se na to dobře koukalo. A vlastně se na to fakt dobře kouká, dokud je Mnichov politickým dramatem podle skutečných událostí. Jenže ono to chce být celé něco víc. 

Jakmile se děj začne věnovat mladým hrdinům a jejich příběhu – který ze skutečných událostí nevychází – všechno se začne Swochowovi hroutit pod rukama. Nevím, jestli kvůli jeho neschopnosti vyprávět napínavý špionážní příběh stojící na notně béčkových a velmi naivních základech, nebo za to může už předloha Roberta Harrise. Faktem zůstává, že jakmile se začne hrát podle pravidel špionážního žánru, celý Mnichov začne působit jaksi nepatřičně. Ne kvůli tématu, ale proto, že tvůrci ve skutečnosti nemají v ruce nic, čím by zaujali. George McKay a Jannis Niewöhner nejsou ve svých rolích zvlášť zajímaví a především je to celé o tom, že tajný dokument se musí dostat od člověka A k člověku B přes člověka C a reálně se režisérovi nikdy nepovede diváka přesvědčit, že by se měl o osud hrdinů bát a že jsou v nebezpečí. A v okamžiku, kdy na scénu nastoupí „zlý přehrávající nácek #1“, který hraje jak zloduši z devadesátkových akčňáků o ninjích, jednoduše nemůžou vyhrát. Celá špionážní zápletka je přinejlepším nezajímavá, v těch slabších momentech regulérně směšná. A celkově dost hloupá. 

Takže nám tu zbývá to politikaření a tam to je o poznání zajímavější. Alespoň většinu času. Tvůrci se totiž nijak zvlášť netají svým názorem na to, jak nemorální bylo podepsat Mnichovskou dohodu. Chamberlain tu je vykreslený jako naivní postavička (a tak ho berou obecně i historici), zároveň však Irons dovede v několika scénách naznačit, že jeho premiér má hloubku a jeho jednání stojí na logických a jistých morálních základech, se kterými nemusíme souhlasit, ale dají se s určitým nadhledem chápat. Několikrát navíc zazní i myšlenka, že jednat o Československu bez Československa není úplně v pořádku. Zkrátka kdo se bojí jednostranné adorace britského fištrónství, jak se podařilo oddálit válku tím, že byly obětovány Sudety, případně snahy omlouvat Chamberlaina jako člověka, jehož semlely dějiny a který hrdinně obětoval svou pověst a renomé, aby zachránil Británii, ten se nemusí bát, protože… vlastně musí. 

Přehrajte si trailer Upřímně měl jsem radost z toho, jak se s morální otázkou celého Mnichova filmaři vyrovnali, jenže posledních asi deset minut bohužel působí, jako pořádná facka. A taky jako něco, co točil úplně jiný tým. Chamberlain je tu i přes fakt, že byl dvě hodiny víceméně za blbečka, nakonec prezentován jako geniální stratég, jenž ve skutečnosti zachránil Anglii a při odletu domů ho doprovázejí obdivné pohledy jeho podřízených, které do té doby stihl několikrát zklamat jak politicky, tak lidsky. Podivný přílepek popírá celý film, jednání všech hrdinů i to, co se snímek pokoušel říct. A působí poněkud trapně. Možná bych se mohl pohoršovat nad tím, že se celková pointa pokouší omlouvat historickou ostudu západních spojenců, ale není to potřeba. Mnichov: Na prahu války je totiž film tak průměrný, že nemá na to, aby oživil seriózní debaty o téhle historické události. Na to prostě není dost zajímavý a tuhle pozornost si nezaslouží.