Sousloví „celovečerní příběh spisovatelky z viktoriánské éry, která kreslila roztomilé králíčky“ mi, upřímně řečeno, tlačilo do čela krůpěje hodně studeného potu. A nebylo to o nic lepší, když mi redakční kolega Cival oznámil, že zbytek kolektivu by u projekce takového filmu pravděpodobně zemřel a jsem pravděpodobně jediný, kdo něco takového může ustát a tedy napsat. Haha, chlapci. Předsudky vás připravili o animované králíčky, kteří dupou, smějí se a… jsou vlastně docela fajn. A ne, fakt jsem se nezbláznil ;).

Film o hýbajících se portrétech a jedné velmi infantilní slečně natočil Australan, který má ve svém portfoliu pouze snímek Babe, galantní prasátko a po něm dlouhou jedenáctiletou mezeru. Je překvapivé, že po téhle mezeře následuje životopisné drama, není to ale zase tak překvapivé zjistíte-li, že je natočené prakticky stejně infantilním a „veselým“ způsobem jako Babe, galantní prasátko. Chris Noonan se zkrátka a dobře vykašlal na artistní ambice a veškerou tragédii svého příběhu rozložil na pole rozverné komedie (zůstal tedy v mantinelech dramatu), kde se jako by všichni pošťuchují a potutelně usmívají – ať už v rámci dobového koloritu či tvůrčího záměru. Naprosto přehnaně. Stylizace jde tak daleko, že jsem se prakticky celou dobu (zejména u společných scén Zellweger a McGregora) nemohl ubránit pocitu, že mě někdo zkouší a utahuje si ze mě.

Co se však zpočátku zdá jako nedostatek, přetavuje se v zábavu a jiné pozitivní vjemy. Bezelstná upřímnost Noonanova filmu je tak odzbrojující, že se jí nejde vysmát. Cukrovatě snová atmosféra je všeobjímající podobným stylem, jakým se prezentuje Marc Forster v Hledání Země Nezemě, přestože není tak emocionálně vydírající, ale pouze hravá. Skoro stejně tak, jako by Noonan opravdu listoval v dětské knížce s ilustracemi a občas přečetl řádky banálního příběhu. Využití tvůrčího prostředku dotyčné osoby k samotnému vyprávění jejího příběhu je poměrně neotřelý způsob, jak se vypořádat s problémem „rutinní rekonstrukce“, syndromu dnešního nenápaditého Hollywoodu. Balancování na tenké hranici mezi zajímavým vyprávěním a neživotným přebarveným nesmyslem ustál Noonan s přehledem na špičce jedné nohy.

Je nabíledni, že aby podobný hravě přemrštěný koncept fungoval, potřeboval věrný odraz v silných hereckých osobnostech. A v době, kdy je tak populární popichovat nenávistným prstem do Renée Zellweger, splňuje právě ona a její radostně růžolící tvářičky zosobnění dospělácké infantility a radosti ze života na jedničku. Ewan McGregor pak tandem doplňuje snad ještě o něco důstojněji – se svou chutí do společných plánů, mladickou naivností a přáním natřít to rodině, která ho stále považuje za někoho, kdo nemá na to dělat obchody. A to, co filmoví kritici i diváci v zamilovaných filmech odedávna tak rádi hledají, tedy partnerskou chemii, proudí z celuloidu všemi póry v ohromných gejzírech. Rozverná hudba s hřejivými účinky, jíž nemá na svědomí nikdo méně povolaný než Rachel Portman, posléze doplňuje do téhle atmosférické skládačky poslední dílky, které by tam mohly chybět.

Kdesi v koutu duše cítím stud, ale přišel čas vyjít s pravdou ven, i když si v redakci zřejmě vysloužím různorodá přízviska – Miss Potter je opravdu dobrý film a pravděpodobně jedno z nejoriginálněji pojatých životopisů, které můžete v současné době vidět. A to si doma nemaluju na zeď králíčky a neulítávám na anglických kostýmech z přelomu 19. a 20. století. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že podruhé už to stejně jako u Země Nezemě nebude ono a Miss Potter se přetaví v jednorázový zážitek, který filmová historie za pár let smete do propadliště dějin. Dejte mu tedy šanci už dnes, než za týden zapomenete, že jste na něco podobného vlastně chtěli zajít.