Jen málokterá animovaná značka se za posledních patnáct let stala tak výrazným fenoménem jako Já, padouch. Zatímco Gru byl původně hlavní hvězdou série, postupem času si největší popularitu získali právě Mimoni, kteří se z vedlejších komických postaviček proměnili v maskoty studia Illumination. Právě proto se tihle malí žluťáskové dočkali vlastní série, jenž se nyní dočkává uvedení třetího filmu. Tvůrci tentokrát přesouvají děj do Hollywoodu dvacátých let minulého století, tedy do období klasického Hollywoodu. Režie se navíc opět ujal Pierre Coffin, jenž je s Mimoni spjatý od úplného začátku, nikdo jiný tak nejspíše Mimoňům nerozumí lépe nežli on. A především jejich cílovce. 

Mimoni a monstra nijak neskrývají, že chtějí především bavit. Film nesází na komplikovaný příběh ani na výraznější emocionální rovinu, místo toho spoléhá na osvědčenou kombinaci fyzické komedie, rychlého tempa a nekonečné série gagů. Přesně to je ostatně recept, který Illumination využívá dlouhodobě. Jejich příběhy většinou nestaví na hlubokých charakterech nebo překvapivých dějových zvratech, ale na jednoduché, snadno přístupné zábavě pro co nejširší publikum. Ani tentokrát se na tom nic nemění a trojka od první minuty jasně ukazuje, že žádné experimenty neplánuje.Příběh je přitom rozdělen do dvou poměrně odlišných částí. V úvodu sledujeme Henryho, Jamese a Eda, trojici Mimoňů, kteří se s ostatními Mimoni vydávají hledat nového pána. Kamkoliv dorazí, zanechají za sebou naprostou spoušť, až je náhoda zavede do Hollywoodu. Právě tam se díky svému chaotickému chování stanou hvězdami němého filmu. Když ale nástup zvukové éry ukončí jejich krátkou slávu, rozhodnou se natočit vlastní hit s monstry. Pro tyto účely využijí starý grimoár po jednom z bývalých pánů a místo triků tak vyvolají skutečné příšery. Co by se asi mohlo pokazit?

První polovina představuje jeho největší přednost. Hollywood dvacátých let nabízí tvůrcům prostor pro množství odkazů na historii kinematografie a je vidět, že si s tímto prostředím opravdu vyhráli. Už úvodní titulky připomínají první filmové pokusy bratrů Lumièrů nebo Georgese Mélièse a později nechybí ani odkazy na tvorbu Charlieho Chaplina, Bustera Keatona, Harolda Lloyda, Orsona Wellese či Fritze Langa. Většina těchto odkazů sice není nijak zvlášť nápadná, na druhou stranu fungují přesně tak, jak mají. Groteskní humor Mimoňů se totiž s estetikou němého filmu přirozeně doplňuje a vzniká několik opravdu povedených scén, které pobaví nejen děti, ale i dospělé diváky se zájmem o celuloidovou historii. Pokud se tedy smíří s tím, že tyhle odkazy nejsou nejsofistikovanější a spíše prvoplánovější.  Právě zde film působí nejčerstvějším dojmem. Po letech už by se mohlo zdát, že Mimoni vyčerpali většinu svých komediálních možností, jenže změna prostředí jim dodává novou energii. Pierre Coffin navíc stále přesně ví, jak s těmito postavičkami pracovat. Humor zůstává jednoduchý, často až absurdní, ale díky přesnému načasování většina gagů funguje. Některé situace dokonce překvapí svou nápaditostí a několikrát se objeví i vtípky, jaké ocení především starší publikum.

Po příchodu samotných monster bohužel Mimoni část svého kouzla ztrácí. Druhá polovina se postupně vzdává práce s hollywoodským prostředím a více spoléhá na tradiční akční chaos dobře známý z předchozích dílů. Nabízelo se přitom mnohem výraznější propojení s klasickými horory studia Universal nebo s klasikami typu King Kong, jenže scénář tuto příležitost využívá jen okrajově. Vedlejší postavy navíc nedostávají příliš prostoru a některé motivy vyšumí do ztracena. Přesto tempo nepolevuje a film si i nadále udržuje dostatek energie, aby diváka nenudil.Animace se oproti předchozím filmům výrazně neposouvá, zároveň však potvrzuje slušný standard studia Illumination. Akčnější scény jsou přehledné, prostředí barevné a jednotlivé gagy podpořené slušnou vizuální stránkou. Tvůrci navíc několikrát balancují na hranici rodinného humoru způsobem připomínajícím, že Mimoni dokážou být překvapivě odvážní i bez toho, aby překročili hranice přístupnosti. Pořád ovšem zůstávají především infantilními telátky, které děští diváci tak zbožňují. 

Mimoni a monstra nejsou revolučním pokračováním ani filmem, který by chtěl měnit pravidla animovaného žánru. Nabízejí však přesně to, co od této série většina diváků očekává – svižnou, hravou a sympaticky bláznivou podívanou. Největší devizou zůstává první polovina s množstvím odkazů na klasický Hollywood, zatímco druhá část už více spoléhá na osvědčené postupy. I přes několik promarněných možností jde ale o povedené pokračování potvrzující, že Mimoni mají publiku stále co nabídnout a jejich popularita rozhodně není náhodná.

MZ Live #71, kde Hlad Rimsyho nástup pokřtil pomočením prvních Mimoňů