Sequel Já, padouch by se dal odbýt klasickým "je to stejné jako minule, akorát trochu předvídatelnější". Takhle jednoduše a měli bychom to za sebou. Vy byste se pak rozhodli, zda obětovat pár stovek za solidní dabing a zbytečné 3D ve prospěch Grua nebo Mikea a Sulleyho z Pixaru. Je to vážně fifty-fifty, jenže zatímco z pixarovky je cítit autorská únava, tady budete mít pocit, že film do počítačů "nacvakali" místo animátorů jen nenažraní producenti. Mexický záporák, snaha o bondovský přesah, ale především hlavní hrdina řešící pozdní romantické pikle, nezvladatelnou trojici vlezlých holčiček a samozřejmě armádu Mimoňů. Na těch jediných se lze ještě trochu kreativně zahojit, takže nezbývá než čekat - a po komerčním úspěchu celkem oprávněně - minimálně seriálový spin-off nebo sólovku, tak jako v případě tučňáků z Madagaskaru.

Zbytek je jen povinná výprava do pralesa nejprovařenějších klišé romantických komedií. Zatímco jednička alespoň pracovala s jakž takž originálním konceptem záporáka v roli hlavní postavy a převracela klasická klišé na hlavu, tady operujeme s Gruem, který je nejen celkem zmatkař a nešika, ale zároveň se snaží zastat roli svobodného otce, se všemi riziky, které z toho vyplývají. Holčičky se ho nejdřív snaží udat na seznamce, pak ho romanticky nadhazují jeho nové kolegyni z práce, přičemž jedna ze skoroteenagerek taky začne randit, takže... zbytek si asi dovedete představit, stačí zkombinovat tátovské nesnáze Stevea Martina a to nejhorší z filmů sester Olsenových. Jasně, v animované fazóně plné groteskně črtaných gagů to nepůsobí tak katastrofálně a do vizuálu se daří propašovat pár neotřelých nápadů, ale to je jako namalovat zombie rtěnkou. Děj zkrátka drhne a tempo je přitom animákově našlapané. Vzácná to porucha, kterou člověk vidí málokdy. A ještě méně často má chuť ji dokoukat až do dna.

Opravdu něco dít se přitom začne až v posledních dvaceti minutách, kdy se film alespoň částečně promění z Rolničky, kam se podíváš v rodinnou verzi Úžasňákových. Ovšem i tady to významným způsobem zachraňují ti žlutí pajďuláci. A vlastně nejen žlutí... ale to už bychom spoilerovali to jediné, co tu má alespoň trochu zbytkovou hodnotu. Z titulního Padoucha se totiž stal ušlápnutý trouba, jemuž chybí charisma a vlastně i nevyzpytatelná chaotičnost Mr. Beana, která jedničce dala osobitý drajv i pro jedince, kteří zvládají z hlavy násobení dvouciferných čísel a počítají kapesné v korunách a ne v lentilkách.

Přehrajte si trailer Takže za šedesát kvůli dětem, které nemám? To by byl samozřejmě příznak mého vlastního podpantoflákovství. Ale sledovat reakce cílové skupiny bylo místy odzbrojující. Možná, že moje Stanislawského metoda už nefunguje jako dřív. Možná dřív prostě animáky byly chytřejší a velkorysejší k těm, kteří za ty děti v pokladně platí a jdou si to vedle nich tzv. vysedět. Vzpomínáte... první Shrek, předsequelový Pixar a mnozí další. Evoluce animáků se zadrhla s jejich komerčním úspěchem a nastoupilo ubohé dojení nejnižších klišé a nejvyšších demografických podílů. Snad tuhle vlnu přečkáme a za ní přijde další, která pošle recyklační trendy k čertu a přijde s něčím neokoukaným. Já padouch 2 svým komerčním úspěchem pravděpodobně spíš udrží status quo, ale kdyby se z jeho zisků zasponzorovalo něco odvážnějšího, byla by to příjemná náplast na tuhle zapomenutelnou fušku.