Tak špatný život jsem přece nevedl. Jistě, udělal jsem pár chyb a několika lidem určitě ublížil, tak to ale prostě chodí. Do módu Kevina Dahlgrena jsem však nikdy nepřepnul, čili z pohledu většinové společnosti jsem stále vcelku spořádaný člověk. Dokáže mi proto někdo vysvětlit, jaktože se neustále ocitám na takovýchto filmech? Ta nejpochybnější díla tuzemské provenience se stávají pilíři mého filmového života a já občas přemýšlím, kolik toho ještě unesu. Chce se zavzpomínat na Homera Simpsona a jeho: „Jsem přece lidská bytost! Vraťte mi mou důstojnost!“

Jenže takové štěstí já nemám, alespoň ne teď. A tak jsem se ocitl v kině na novém kousku Miloslava Šmídmajera, který dokázal české diváky vyděsit už několikrát (Probudím se včera, Celebrity s.r.o.). Tentokrát se rozhodl zničit scénář velkého jména československého filmu. Jaroslav Papoušek zemřel před více než dvaceti lety a text Miluji tě modře ležel dlouho v šuplíku. A to je škoda, protože autor trilogie o Homolkových a důležitý článek českých snímků Miloše Formana talent bezesporu měl. Na své poslední, posmrtné dílo by však pyšný být nemohl.

Kunsthistorik David potká artistku Terezu. Ta má přítele Igora, což je regulérní šílenec a idiot. David s Terezou spolu cudně laškují, do toho se plete Igor a pár podivných a nikam nevedoucích vedlejších linií. Chování postav nedává moc smysl, ale jednotlivé scény na sebe překvapivě navazují, což vede k dost zvláštním pocitům při sledování. Po zhruba půlhodině jsem na hledání smyslu trochu rezignoval a jen čekal na nezbytný happy end. Výsledná verze Papouškova scénáře je na poměry našich romantických komedií stále ještě průměrem, přesto (nebo právě proto) vám mnohokrát kvůli dění na plátně vyletí obočí vzhůru. Logika tu totiž prim rozhodně nehraje.

Václav Jílek i Denisa Nesvačilová v hlavních rolích se snaží, ale zřejmě vinou nejistého režijního vedení a často kostrbatých dialogů z nich dobrý pocit mít nebudete. Stále jsou však na tom lépe než Rostislav Novák v úloze Igora, který schytal opravdu tragickou roli. Vladimír Kratina, Taťjana Medvecká nebo Miroslav Táborský si ve vedlejších rolích jedou svoje standardy a mladým kolegům dávají herecky docela na frak.

O hudbu se postarala Markéta Irglová a od dob svých techtlí s irským bardem Hansardem repertoár zřejmě příliš nerozšířila. Tklivý klavír je obvykle až příliš melodramatický, a to i ve scénách, v nichž se vlastně nic neděje. Když tam ty emoce nedotlačili herci ani režisér, samotná hudba to prostě neutáhne. A tak to máte se vším. Snaha tu místy vidět je, ovšem vychází vniveč a výsledek uspokojující rozhodně není. Tenhle film téměř nerozdmýchal moje stále trochu jiskřící touhy zabít sebe i většinu patlalů motajících se kolem tuzemské kinematografie (ideálně v opačném pořadí), přesto nelze tuhle nenápaditou romantickou komedii s klidným svědomím doporučit nikomu.