Název filmu je poněkud matoucí: Leonard Kraditor (Phoenix) je to, čemu lidé říkají depkař a rozhodně je i tím, čemu lidé říkají smolař. Žena se mu vypařila a od té doby nic nedává smysl. Do té doby než na jeho dveře postupně v krátkém sledu zaklepou hned dvě ženy po sobě. A protože osud je krutý a společenské konvence v tomhle bodě nediskutují, musí jednu pustit k vodě a druhé dát všechno. Proto jsou hlavní postavy pochopitelně hned tři a žádná není méně důležitá než jiná. A milenci jsou tím pádem také tři.

Two Lovers nastupuje cestu klasického dramatu o osudové lásce, které nebylo přáno a zároveň dramatu o lásce, které je přáno až moc a proto není tak atraktivní. Zatímco Michelle (Gwyneth Paltrow) jako femme fatale číslo jedna rozdmýchává v hlavním hrdinovi nezměrnou sexuální touhu a ten se do ní zamiluje, aniž by ji znal, Sandra (Vinessa Shaw) je hodnou a přítulnou kráskou, jejíž rodiče se znají s jejími rodičemi. Cesta k řešení rozkolu je (pochopitelně) čistě pudová, řešení samotné prozatím neznámé.

James Gray je rozhodně dobrý v tom ukazovat věci tak, jak jsou v reálu, i s přihlédnutím k duševnímu rozpoložení svého hlavního hrdiny. Hmatatelné napětí funguje na obou frontách – s Michelle i Sandrou – a čím dál tím je zřejmější, kam tahle anabáze dospěje. A tady je trochu problém. Film není nikterak chytrý a celkem trefně ho shrnuje jeden krátký citát, který je jeho průběhem i pointou. A kdo ho zná nebo umí alespoň průměrně číst film, mnoho překvapivé zábavy ho nečeká. A nebo naopak – v případě neznalosti si ho může užít do poslední kapky. Gray mu rozhodně tu šanci dá, protože jako režisér neselhává. Jenom vypráví něco, co je po jisté chvíli tak jasné, že už to není zajímavé a není mnoho dalších důvodů, proč se do filmu nořit. Což je možná zajímavá paralela k tomu, jak hlavní hrdina uvažuje o Sandře, ale...

„Potíž“ filmu jako celku je jednoduše v tom, že hned po úvodu se Grayův film zestručňuje na dvouhodinovou schematickou hru, kde jsou karty naprosto přesně rozdány včetně způsobu, jakým se položí do hry. A pokud ve finiši té hry nečeká alespoň moment překvapení, je to ve své podstatě celkem nuda. Ale vlastně zase jenom celkem. Všichni zúčastnění totiž hrají naprosto skvěle (jen Gwyneth Paltrow by mohla být trochu méně afektovaná, nicméně alespoň se odhalí a přehraje orgasmus, takže skóre dorovnáno ;), civilně a uvěřitelně, což je pro takový „příběh všedních dní“ naprosto zásadní. Ale je to asi tak dobré a překvapující, jako sledovat x-tou adaptaci téhož antického dramatu.