S prvky cestování v čase často pracují filmy, které bychom nemuseli prvoplánově označit za sci-fi, protože sci-fi prvky v nich často hrají sekundární až terciální housle. Jedním příkladem za všechny by do budoucna mohla být akční komedie Mike a Nick a Nick a Alice. Film režiséra a scenáristy Bena Davida Grabinského je jedním z nejvýraznějších a zdánlivě také nejambicióznějších filmů za poslední dobu, který je exkluzivně uveden na Hulu/Disney+. Kombinuje gangsterku se sci-fi prvky se čtyřmi výraznými hereckými tvářemi v hlavních rolích: Vince Vaughn, James Marsden, Eiza González a Vince Vaughn. Ne, tohle není překlep. Vince Vaughn se totiž ve filmu objevuje hned dvakrát. 

Titulní Nick a Mike jsou sehraná dvojice gangsterů/nájemných zabijáků, které spojuje jedna žena – Alice. Ta je Nickovou manželkou a zároveň Mikeovou milenkou. Mikea teď čeká poslední akce před gangsterským důchodem a naverbuje ho do ní právě Nick. Rychle se ovšem ukáže, že Nick, který Mikeovi zadává úkol, je vlastně Nickem z budoucnosti, který musí zabránit tomu, aby Nick z přítomnosti Mikea zabil. Pracuje se tak s romantickým trojúhelníkem/čtyřúhelníkem, snahou o nápravu vlastních chyb a tím, jak má do sebe vše postupně zapadnout. A vlastně ani tak moc nevadí, jak předvídatelná podívaná se z toho všeho vyklube. Na fajn akční výplach, který zaujme alespoň specifickým žánrovým mixem, to totiž tak nějak stačí. 

Mike a Nick a Nick a Alice: FOTOGALERIE

Postavy jsou tu zábavné především tím, že nejsou jednorozměrné. Platí to především o dvojité dávce Nicka, kterého nejvíce rozvíjí interakce se svým minulým/budoucím já. Byla by chyba čekat vyloženou variaci na Tarantinovky či ranou tvorbu Guye Ritchieho, jisté náznaky tu ovšem přeci jen jsou. Už jenom třeba tím, jak se dokáží za pochodu vykreslit postavy a vztah ústřední trojice/čtveřice tu díky tomu není úplně navíc a funkčně slouží ději. Vince Vaughn a James Marsden takhle zábavné role neměli už dlouho, v trošku jiné poloze se tu poté může ukázat Eiza González. Dokáže se překvapivě předvést v slušné komediální formě a dodat své postavě dostatek emocí, aby se o téhle herečce snad konečně začalo mluvit také tak trochu jinak než jen jako o hezké tvářičce.

Grabinski ve svém scénáři pracuje s faktem, že čistokrevné gangsterky už dneska zase tak moc nefrčí, i proto ho nejspíše napadlo, že způsob, jak je zajímavě oživit, je naservírovat divákům nečekaný žánrový mix, který dokáže alespoň částečně dodat svěžest. A ukazuje tak, že gangsterky nutně nemusí být tak ohrané. Těžko říct, jak moc mu budou ochotni odpouštět různé popkulturní narážky, kterých už občas bývá příliš, Grabinski nicméně v tomto ohledu pořád drží jakousi úroveň snesitelnosti. A těch dialogů o Gilmorových děvčatech naštěstí není až tak moc. Je to celé tak trochu hipsteřina, naštěstí pořád dostatečně snesitelná. 

Nedá se říct, že by logika děje byla přítomná po celou dobu. A to i na poměry filmů o cestování v čase, které většinou divák musí vzít na milost kvůli nedomyšleným paradoxům a faktu, že si prakticky pokaždé tvůrci pravidla cestování v čase obměňují tak, jak sami uznají za vhodné. Jenže tady platí, že Grabinski nechce v rámci filmů o cestování v čase zbourat zavedené pořádky a vykonat revoluci. Cestování v čase je tu jen nástroj pro rozjetí zápletky a několik nápadů. Nikdy není cítit vyložený tvůrčí fištrón a že by snad Grabinski přepisoval pravidla. Jenže on nejspíše ani nechtěl, a proto se to jeho výplachu může dost odpustit. 

Celý film má sympatickou energii a kvapí dopředu tak rychle, že téměř 110 minut uteče poměrně svižně. Grabinski dokáže pracovat s podzápletkami, vedlejšími postavami a jejich rolí v ději, méně jistě poté působí v akci, především v momentech, kdy dojde na zpomalovačky, které leckoho nejspíše donutí hledat mezi producenty Zacka Snydera. Pořád jsou tu ovšem alespoň hezké barvy a náznaky toho, že se Grabinski práce s vizuálem rozhodně neštítí. V tomto ohledu naopak dokáže z gangsterky vykřesat víc, než se možná dalo doufat. A pak se z filmu vyklube poměrně překvapivé vyjádření ke komplikovaným romantickým vztahům, i když je možná ve svém jádru hrozně naivní. Stejně tak naivní by bylo od téhle přidané hodnoty očekávat, že díky tomu film jako takový obstojí jako dílo s potenciálním přesahem a terapeutickými účinky. 

Dá se nicméně snadno předpokládat, že nikdo nic takového od podobného filmu neočekává a bude mu tak stačit, že jde o žánrový výplach, který se pokouší o pár emocionálních momentů. A když už nic, není alespoň při těchto pokusech úplně mimo. To, že postavy nejsou vyloženě jednorozměrné a černobílé nicméně neznamená, že nejsou pořád tak nějak ploché a pokus zajít s nimi v tomhle ohledu o kus dál jde tak snadno pokládat za nemožný úkol. Mike a Nick a Nick a Alice nikdy není tak hluboký film, aby se v něm někdo pokoušel o cokoli skutečně ambiciózního. Psychologie postav tu jde na vedlejší kolej a Grabinski pořád dodává především zábavu. A když u něj dojde k jisté bipolárnosti a pokusu jít na to jinak, už je malinko pozdě.

Přehrajte si trailer Žánrový balík v tomhle ohledu zažívá své limity a i tady se ukazuje, že Mike a Nick a Nick a Alice zřejmě nemůže chtít být zábavnou sci-fi akční podívanou a zároveň sci-fi s jistou mírou psychologického přesahu. Stejně tak se dá debatovat nad tím, zda si tu Grabinski dokázal rozebrat figurky dostatečně zajímavě, aby existoval smysluplný důvod těšit se na případné pokračování. Jistá tvůrčí hravost mu ovšem nechybí, a i proto je jeho sci-fi záležitost s dvojitou porcí Vince Vaughna minimálně slušnou jednohubkou. A ať už tak Grabinski příště dodá cokoliv, minimálně zvědavost má nejspíše u většiny diváků jeho posledního filmu zaručenou.