Petr Oukropec si úspěchy připsal především z producentské stoličky, z níž dohlížel na filmy jako Návrat idiota, Venkovský učitel, Bába z ledu a řadu dalších úspěšných titulů. Režijně se zaměřil na tvorbu pro mládež, kdysi pýchu tuzemské kinematografie, v poslední době však otloukánka, který si těžko hledá místo v distribuční síti – prim hrají buď vyloženě filmy pro děti (povětšinou animované), anebo dospělejší tvorba označovaná jako romantické komedie. Rodinné snímky zabývající se reálnými problémy dětí a dospívajících jsou však na okraji zájmu, a tak si Oukropec zaslouží respekt za to, že se každých pár let pokusí s něčím takovým přijít.

Modrý tygr z roku 2012 vnášející prvky magického realismu a dětské hravosti do městské zástavby se dočkal pochval za originalitu a neotřelý přístup, s množstvím diváků se však zcela minul; což platí i pro druhý Oukropcův film Ani ve snu! z roku 2016, v němž teenageři hledali svou identitu prostřednictvím parkouru. Opět sympatická snaha, výsledek ale bohužel trpěl rozklížeností, množstvím podivných dialogů a atmosférou připomínající realitu, zároveň však od každodenní prožívané skutečnosti značně odtrženou. Proč to tu připomínám? V pohádkové novince Mazel a tajemství lesa se totiž zdá, že ani napotřetí se Oukropec se svým týmem příliš nepoučili.

Hlavního hrdinu Martina, přezdívaného Mazel, ztvárňuje talentovaný Sebastian Pöthe, který se navzdory nízkému věku 11 let objevuje před kamerou už poněkolikáté. Chlapec je proti své vůli poslán na letní tábor, kde jeho individualistický a přezíravý pohled na svět čelí mnoha zkouškám. V souladu s očekáváními se musí naučit pracovat v týmu, docenit krásy přírody a potlačit své přebujelé ego. K tomu mu pomáhá kamarádka, jež je zároveň částečnou vypravěčkou příběhu, a především kouzelní lesní skřítci zpodobnění jako větvičky s animovanýma očima.

Vedle hledání sebe sama se musí hrdina vypořádat i s hrozbou v podobě průmyslníků těžících lithium a ničící tak panenskou krajinu. Zní to možná jako příjemný základ pro klasické dvouliniové vyprávění snoubící ukotvenost v realitě s lehkým nadpřirozenem, jež k tajům poznávání přírody i sebe sama v podstatě patří; navíc se sympatickým ekologickým poselstvím. Jenže scénář Kateřiny Kačerovské trpí podobnými neduhy jako předchozí Oukropcova díla a režisér je nedokáže vyřešit.

Ve filmu se totiž poměrně zhusta mluví, ale řekne se toho velmi málo. Spousta vyprázdněných dialogů snižuje pozornost a divák se důležité příběhové posuny dozvídá jen tak mimochodem: Například postavy jsou málokdy představeny jménem či explicitně osloveny, následně se se znalostí jejich jmen počítá a divák si musí leccos domýšlet. Totéž platí pro hlavní antagonisty a slovo „lithium“ jsem vyčetl až z anotace. Neschopnost jasně představit figury, definovat jejich problémy a odvyprávět příběh snižuje možnost ponořit se do děje. Není nic špatného na tom, že ústřední linky jsou v jádru velmi jednoduché, ovšem jejich polovičatá realizace vede u dospělého diváka k nudě a u dítěte k nemožnosti se napojit.

Na novinářské projekci byly přítomny desítky dětí, z nichž jsem neměl pocit, že by se kdovíjak bavily, natož smály. Bezesporu je fascinovala technická stránka, která i navzdory zjevně trochu přiškrcenému rozpočtu dokázala vykouzlit pár magických momentů. Potud tedy vše v pořádku. Možná bych filmu i odpustil, že většina příběhových kliček nedává smysl – to, že se v něm vyskytují magičtí skřítci mnoha podob, přece nemusí znamenat rezignování na logiku a věrohodné chování postav – ale uondanost a znuděnost ve vyprávění ohraného příběhu bohužel stahuje sympatický rodinný snímek do vod slabšího průměru; a končí tak podobně jako předchozí Oukropcovy pokusy.