A já se tak těšil. Vždyť John Francis Daley a Jonathan Goldstein stáli za mým oblíbeným Dungeons & Dragons nebo Noční hrou (a taky za rebootem Bláznivé dovolené, k níž má Mayday občas nebezpečně blízko), dva mlaďoši, co se umí skrz hledáček kamery kouknout na svět trochu jinudy a vyrůstali na stejných filmech jako já. Když hned v úvodu tvůrci opakovaně trollí Top Gun, protože David Ellison si přece kvůli němu koupil celý Paramount (tak trochu), měl jsem pocit, že mi kápli do noty.

Ryan Reynolds jako superpilot pak ještě stihne obšlehnout i Top Gun: Maverick v mimořádně digitální honičce vysoko nad mraky, kde jsem vlastně ani netušil, co se vlastně seběhlo, než byl pilot na zemi vedle trosek Blackbirda - tady si tvůrci trochu zapřeháněli, žádná z SR-71 během aktivní služby nebyla sestřelena, ono to taky moc nejde, když umíte takovou forsáž, že uletíte jakékoliv raketě. Naštěstí tohle intro s ocelovými ptáky je spíš na rozehřátí, protože jakmile Reynolds spadne uprostřed SSSR, najde ho hlavní hvězda filmu.

Mayday: FOTOGALERIE

Kenneth Branagh tu v pětašedesáti vykazuje elán čtyřicátníka a s velkou chutí se zakusuje do postavy Nikolaje “Nicka” Ustinova, který miluje všechno americké, v čele s Top Gunem, který loni viděl v bootlegu (film se odehrává v roce 1987), takže má všechny plakáty, a když mu do náruče spadne bojový pilot, vidí v tom znamení shůry, že je jeho povinností týpkovi s polámanými křídly pomáhat. Následujících třicet minut je humor spíše verbální a staví na klasických studenoválečných klišé o tom, jak chutná Big Mac a že v Americe se plní sny každému. Optikou tehdejšího kontextu pochopitelné, optikou toho dnešního jde spíš o parodii na druhou. Jenže Branagh to na rozdíl od viditelně unaveného a lhostejného Reynoldse publiku prodává věrohodně a ještě větší radost udělá, když seřeže týpky v místní hospodě, kam mu Reynolds stihne ujet v Ladě Niva.

Jistě, jde o Branaghův obličej nalepený na třicetiletého maďarského kaskadéra, který odjede solidní choreo. Jenom jedna z vrstev všudypřítomného CGI, které se alespoň dvojice režisérů snaží snímat z invenčních úhlů a sem tam pomrkne na diváka nějakým tím odkazem na další osmdesátkové klasiky. Jenže to i přes solidní roadmovie v druhé půlce filmu, kdy začne nesourodé dvojici jít po krku KGB (bývalý Nikolajův zaměstnavatel, který z něj udělal armádu jednoho muže), se tu vrší další a další neduhy. Občas to není ani akční, ani komedie, to když Reynolds odmítne smečovat Branaghovy fóry a prostě jen zas a znovu “hraje” Reynoldse. Je to neuvěřitelně otravné, zvlášť ve scénách s Nikolajovou dcerou, nebo hlavním záporákem, z něhož se stejně v závěru stane jen krmivo pro masomlejnek. 

To už mi ale bylo všechno tak trochu jedno. Neberte mě špatně, snímek graduje v honičku v Moskvě, bitku v deseti tisících metrech a napínavé přistání v neutrálních vodách. Všechno ale působí nanicovatě a studiově. Skydance už podobnou slopovou patinu převedl ve veledílech Old Guard, Ghosted, Heart of Stone, Family Plan nebo Fountain of Youth. Na první pohled načančané akční jízdy, ze kterých je snadné uklohnit podbízivý trailer, ale které mají potíže s tempem, jsou prolezlé letitými klišé a jejich akční scény jsou sice technicky solidní, ale přesně v neinvenčním duchu “teď se budeme přesně dvě minuty a patnáct sekund honit, řezat nebo střílet”.

Je to akce, která nemá začátek ani konec, jejím cílem je jen namlsat vás na bezduchou atrakci, než zase postavy začnou mlátit dialogovou slámu ve filmu, který by měl před těmi čtyřiceti lety sotva sto minut, nikoliv ke dvěma hodinám. Můžete argumentovat, že přece pod Skydance vznikly i Mission: Impossible, Top Gun: Maverick nebo Air. Jenže tam máte Cruise, Bruckheimera nebo Afflecka s Damonem, kteří si produkci hlídají. Jakmile nad ní bdí David Ellison nebo některý z jeho podržtašků, je výsledkem zaměnitelné lego ze stále stejných dílků.

Doufal jsem, že Daley s Goldsteinem tuhle kletbu svou nápaditostí prolomí, ale pohnuli tou střelkou velmi neznatelně. Navíc vyfasovali Černého Petra v podobě nijak se nesnažícího Ryana Reynoldse a výletu do maďarských ateliérů, kde sice sehnali schopné kaskadéry, ale co z toho, když akce vznikala před zeleným plátnem nebo na malém place, aby se pak jen shrábly pobídky a vše sovětské se dokreslilo v postprodukci? Kreml a zmíněné vojenská přehlídka je ukázkou povrchního a odfláknutého kýče ve vizuálních efektech, jenom schůdeček od lenosti, s níž by to vypromptovala A.I. 

Obecně mě urážely i ty dialogové lokace, ale v akci je tenhle hloupý přístup vidět zdaleka nejvíc. I úvodní stíhací stíhačkovaná, úprk lesem v Ladě Niva, bitka v typickém paneláku, všechno to vypadá, že druhý štáb naskenoval fotky z dobových novin, renderovací farmy dodělaly pozadí, kaskadéři do sebe párkrát kopli a tisíce postprodukčních dělníků to pak celé sešroubovalo dohromady. Nábytek za pár kaček, hezký na fotce z katalogu, ale reálně z papíru, co se začne kroutit, když se na něj přísně podíváte (ano, stěhuju se a kupuju věci z IKEY, abych si pak nadával).

Někomu to bude stačit, jako ta béčka po desáté, co jsme v devadesátkách hltali na Nově. Stream svým způsobem není nic víc, chtít po něm větší ambice by asi bylo malicherné. Jenže ty Karate Tigery tehdy točila druhořadá sorta lidí před i za kamerou, kdežto tady máme áčkaře “na dovolené”, takže je to vlastně trochu potupné. Tím spíš, že karatisti byli fakt v Thajsku, mlátili se tu a tam fullkontaktem a celé to bylo správně usoplené, až romantické. Tady to svým chladem lepí jazyky k obrazovce a nabízí paralelní fikční realitu, v níž věci vypadají, jak by asi měly, ale chybí jim aura, která z kulisy dělá dalšího herce. 

Přehrajte si trailer Třeba Tetris z roku 2023, který podobně dává dohromady amerického “špiona” a vousatého sovětského dobroděje, sice kulisákuje stejně nevěrohodně a nabízí v závěru až nestoudně arkádovou (ale přiznanou!) automobilovou honičku, nicméně v dialogových scénách čerpá ze snaživějšího Tarona Egertona, historek podle skutečnosti, a nenuceně absurdní zápletky, kterou prostě napsal život. Chemie se dostavuje jaksi automaticky, nostalgie padajících kostiček i ztrouchnivělého režimu funguje na pamětníky i holobrádky. Ačkoliv je to komorní blbina jako neotřelý životopis je to v katalogu Apple Movies opomíjený klenot. Mayday je proti němu jen producentsky línou akční rutinou, která se snaží hvězdami ve štábu zakrýt povážlivé trhliny v systému pásové výroby.

Jestli budou podobné nešvary vykazovat i další chystané pecky od Skydance, včetně nového Star Treku od dvojice Daley a Goldstein, tak nám pánbů pomáhej od takových hollywoodských hrobníků, co mají nakročeno na Warnery a slibují třicet podobných šmakulád ročně.