Na kanadsko-americké drama Mass jsem se po prvních zahraničních reakcích dost těšil. Komorní konverzačky z jedné místnosti většinou potřebují silné téma, a ani tohle není výjimkou. Kdybych vám ho však dopředu odhalil, hrozilo by, že vás při povaze prvních třiceti minut filmu značně ochudím o zážitek, kterým to čekání na pointu celé sešlosti bez pochyb je. Jinými slovy mi budete muset v tomhle případě věřit a dokonce doporučuji vynechat i trailer, který bohužel na konci onu pointu vyzrazuje. Dobrou zprávou je, že pokud do toho opravdu půjdete naslepo, snímek se vám za to celkem rychle odmění.

Frana Kranze budou možná znát fanoušci obskurních hororů nebo béčkových thrillerů od pohledu jako méně známého herce z několika vedlejších rolích. Nyní se dal na režii, a byť zatím jeho prvotina příliš cen neposbírala, minimálně se o ní ve filmových kuloárech jeden čas dost mluvilo. Její děj se pak dá shrnout poměrně jednoduše. Dva manželské páry se sejdou, aby spolu pohovořili o jisté události, která je před lety nešťastně spojila. Jak ale z úvodu brzy vytušíte, konverzace to bude velice těžká, nepříjemná, a nikomu se do ní vlastně příliš nechce.

Snímek se nechlubí tak zvučným obsazením jako třeba deset let starý Bůh masakru, jenž je do velké míry obdobný, alespoň co se pojetí týče. Na rozdíl od filmové adaptace známé hry (českou verzi v divadle vřele doporučuji) ale Mass spíš než na hercích staví na depresivní náladě, zdánlivě nepodstatných dialogových či obrazových detailech a taky na práci s divákem. S přibývající stopáží se totiž mění vedle dojmů a pocitů hlavních postav i to, jak vy sami určité věci vnímáte. Ne vše je totiž tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Čímž ale neříkám, že v mnoha ohledech nešlo jít ještě více do hloubky.

Právě malý důraz na některé problematiky spojené s hlavním tématem považuji za moji hlavní výtku vůči Mass. Opět – aniž bych cokoliv spoileroval – spíš než explicitní detaily a intenzivní smršť emocí, které v závěru filmu přijdou, mám na myslí širší společenské otázky, jaké ve filmu možná šlo otevřít. Režisér však místo toho zvolil cestu náznaků a napůl vyřčených názorů, aniž by došlo k plné konfrontaci. Po závěrečných titulcích jsem tak měl pocit, jako by se snímek bál postavit na jednu či druhou stranu barikády, a místo toho jen opatrně přešlapoval z místa na místo, aby náhodou někoho nenaštval. Což mi přišlo vzhledem k okolnostem jako promarněná příležitost.

Kde se šlo naopak až na dřeň byly herecké výkony. Zapomeňte na afektované řvaní, hádky, výbuchy emocí nebo další z řady běžných projevů v takovém typu filmů. Předně je nutno říct, že Jason Isaacs, Martha Plimpton, Ann Dowd a Reed Birney dokazují, že i věční herci vedlejších rolí si čas od času zaslouží šanci zářit. Zejména obě ženy na protějších stranách sehrály své role fantasticky a klobouk dolů před tím, jakým způsobem v sobě nechávají vše vařit a bublat až do bodu varu, který ale pořád zůstává ve vodách realismu a uvěřitelnosti spíš, než aby přešel do zbytečného excentrismu. Ne snad, že by za nimi oba pánové zaostávali, scénář v tomhle směru naštěstí rozdal karty hezky vyrovnaně, takže si každý užije svůj moment na pomyslném výslunní.

Přehrajte si trailer Přesto, k úplné spokojenosti mi tu něco chybělo. Možná za to mohl fakt, že vizuálně je celý film lehce sterilní. 12 rozhněvaných mužů budiž důkazem, že i konverzačky se dají natočit dynamicky tak, že vás obrazově strhnou. Tohle Mass maličko chybí, a byť se to snaží dohánět jinde, nakonec je ve svém podání možná až moc strnulý. Jako duchovní očista čtyř lidí a zároveň intimní sonda do lidské snahy porozumět jeden druhému snímek uspěl, nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že potenciál celého námětu byl přece jen větší. V rámci režijních debutů nicméně vydařené dílo a vřele doporučuji si jej na VOD někdy dát. Do kin se k nám totiž s největší pravděpodobností nepodívá.