Mary je osmiletá holčička, co nepobrala ani moc krásy, ani moc bystrosti. Zatímco její spolužáci už opatrně skloňují slovíčko sex, ona stále věří svému dědečkovi, který tvrdí, že děti se rodí z půllitru piva. Tedy alespoň v Austrálii, odkud Mary pochází. O něco dále, v ohyzdné šedivé džungli New Yorku, vede Max Horowitz, ateista s jarmulkou na hlavě, marnou válku s obezitou, samotou a záchvaty úzkosti. Cokoli, co se jen trochu vychyluje z předem narýsované linie jeho života, ho uvádí v panickou explozi. Svět je pro něj chaotické a nepochopitelné místo, od kterého se lépe držet dál. Mezitím Mary dochází k filozofickému dilematu ohledně teritoriálních rysů lidské reprodukce. Rodí se i v USA děti z piva, nebo vyskakují z plechovek od Coca Coly? Nezbývá než potajmu napsat člověku, kterého si náhodou vybere v telefonním seznamu. A tím člověkem… ano, je právě samotář Max.

Vznikne tak jedno z nejpodivnějších přátelství, jaké kdy stříbrné plátno vidělo. Dva zakomplexovaní a nápadně oškliví asociálové prostřednictvím dopisů prosvěcují svoje depresivní životy, pomáhají si řešit problémy a stále lépe chápou, kolik pravdy je na onom otřepaném: rodinu si nevybíráme, přátele naštěstí ano. Ačkoli příběh Mary a Maxe spadá do žánru animace (po Koralíně se jedná o další stop motion ze staré školy), duchovní otec snímku Adam Elliot rozhodně nepoužívá výtvarné zpracování jako prostředek zjemnění drsných kontur příběhu. Naopak. Jeho svět je ošklivý a deformovaný – zvířátkům chybí očička a další důležité orgány, lidé jsou neforemní a nevzhlední, města ponurá a plná odpadu. Design umocňuje nosnou kostru příběhu, kterou tvoří rozdíly – národnostní, náboženské, sexuální a další – a nejrůznější formy fobií, duševních i tělesných poruch.  Morbidní poetika vyprávění se přibližuje Elliotovu legendárnímu kraťasu Harvie Krumpet, jen si více pohrává s infantilními prvky.

Vztah Mary a Maxe se skládá především z překračování zhoubných jam na cestě k blízkosti dvou lidí, kteří se sice nikdy neviděli, ale přesto si dokáží pomáhat i ubližovat. Elliot střídá vtipné vizuální gagy, sarkastické kontrasty děje a doprovodného komentáře, infantilní vsuvky a depresivní drama, které v sobě nemá ani zbla naivity. Chvilku potemnělá pohádka a chvilku drsná terapie, Mary a Max zkrátka přinášejí těžko zařaditelný zážitek, pro nějž jsou zcela odpovídající adjektiva jako bizarní, uhozený, originální a neprvoplánový.

Bohužel v některých momentech až příliš upoutá fakt, že Adam Elliot Mary a Maxem debutuje. Zápletka by v pohodě vystačila na kraťas a některé vedlejší linie a epizody působí vysloveně vycpávkovým a samoúčelným dojmem. Jakmile se člověk nabaží netradiční atmosféry i černého humoru, nelze přehlédnout ztráty tempa, občas laciný humor a místy až nadbytečně výmluvnou distribuci informací. Mary a Max se často opakují a ne vždy je to ku prospěchu věci. Obzvlášť, když poselství filmu je sice sympatické, avšak v jádru velmi triviální. Co fungovalo v Harvie Krumpetovi jako bezchybná anekdota na 22 minut, se v celovečerním formátu nepatrně zadýchává.

Skvělý dojem zachraňuje hudba, precizní výtvarná stránka a také hvězdný dabing, který kostrbatým a nevzhledným postavám propůjčuje krásné a křehké duše. Vzhledem k povaze Elliotova filmu není divák vázán přesvědčením, že to musí skončit dobře, „protože je to proboha animák“. V míře závažnosti sice Mary a Max neatakuje famózní Valčík s Bašírem, ale snímkem pro děti rozhodně není. Jedná se o hravý a invenční obraz světa, který pro samé hranice a rozdíly ztrácí jakoukoli vnitřní integritu. Každý dopis Mary a Maxe je tak pohlazením, i zoufalým voláním o pomoc.