Česká republika je, jak známo, rájem režírujících debutantů. Snad žádná jiná kinematografie nemá tak vysoké procento nováčků na celovečerním poli. Mládí vpřed, řeklo by se jinde. U nás bohužel nadvláda greenhornů rezultuje v bídnou konkurenci mezi úspěšnými jmény mainstreamu, kteří by jednou za dva roky přinesli svoji novinku bez ohledu na počasí i situaci na politické scéně. Mladík Janák, námořník Hřebejk a polodivadelník Zelenka bohužel nestačí, zvlášť když si Michálek se Svěrákem rádi užívají dovolenou a Sláma se Švankmajerem mají cyklus tak nepravidelný, že by z toho dostal migrénu i velezkušený gynekolog. Chybí druhé filmy a tvůrčí vyzrávání, což ovšem není chyba Marty Novákové.

Komorní drama Marta je jejím absolventským počinem, který dost věrně dokumentuje dnešní obraz FAMU. Naši mladí Pražané nám nerozumějí, a proto od žánrové i nadžánrové zábavy (s libovolně hlubokým přesahem) trvale uhýbají k okatě artistním tvarům, jejichž výpovědní hodnota přitom neodpovídá vznešenosti využitých prostředků. Marta určitě patří k těm zajímavějším filmovým tvarům, jež se na skromném prostoru pokouší zkoumat lidskou psychiku. Lekce z minimalismu, která inscenačním přístupem jemně evokuje třebas Trierovo Dogville (jeden dům uprostřed lesa nahrazuju chalupu kousek od fronty, kolem níž zuří válka... a velice věrohodně), se pohříchu spoléhá na zvraty a psychologické kontury, které lze odkrýt dlouhé minuty dopředu.

Není nic bolestivějšího než když se vznosná a smrtelně vážná artová filmařina v podstatě jen drží linie předvídatelných klišé (nevinný mladík miluje, okoralý otec šikanuje... a nikdy jinak), aniž by se dobrala efektu, který by bylo možné označit za strhující. Přestože proti hereckým výkonům nelze namítnout jediné slůvko a z celé stopáže je cítit, že Marta Nováková má přesnou představu o poselství svého celovečeráku i způsobech k jeho zachycení, ani ty nejvypjatější scény v sobě nenesou jakkoliv významnější zlomek onoho „trierovského“ mrazení nebo rafinovaně skrytou druhou třetí vrstvu. Kde se stala chyba? Když jsou významy zjevné a myšlenky se díky doznívajícím záběrům i dlouhým pohledům postav ocitají na stříbrném podnose, musí film pohltit samotným příběhem. Marta nepohltí. Její poznámky k lidské duši jsou proto nejen prostě podané, ale i nepříliš atraktivní pro objevování.

Malý film, malá recenze... kavárenští intelektuálové a zájemci o zádumčivou filmařskou krev by se jí beztak neměli nechat odradit.