Když se před dvěma a půl lety zdálo, že se dánská kriminální série o Oddělení Q pomalu uzavírá, ambivalentní pocity byly na místě. Na jednu stranu se totiž jednalo o kvalitní adaptace oblíbených knih a každý ze čtyř vzniklých snímků dokázal fanouška žánru uspokojit; zároveň se však vkrádal pocit, že už není třeba přidávat nic dalšího a upadat do nekonečného koloběhu sequelů. Podobně asi uvažoval i Nikolaj Lie Kaas v hlavní roli bručounského detektiva Carla, který neměl zájem se sérií pokračovat – ovšem i s přihlédnutím k tomu, že se předloňská Složka 64 stala nejnavštěvovanějším dánským filmem všech dob, bylo pravděpodobné, že se konce jen tak nedočkáme.

Autor knižní předlohy Jussi Adler-Olsen totiž zatím napsal osm knižních případů Oddělení Q a poté, co slavná produkční společnost Zentropa natočila první čtyři, se pokračování ujali jejich kolegové z rovněž známého Nordisku. Tato změna byla vynucena prodanými právy na zfilmování, ovšem fanoušci mohli zůstat v klidu: Podobný tvůrčí tým totiž stál třeba za povedeným válečným dramatem V písku – Příslib svobody. Pod taktovkou režiséra Martina Zandvlieta tedy vznikl i Marco, který tuzemského diváka bude zajímat hlavně díky výrazné české stopě; a to jak v příběhu, tak i hereckém obsazení.

V centru dění se totiž ocitá romský chlapec Marco (debutující Luboš Oláh), který z Čech uprchne do Dánska, kde pracuje jeho otec pro nebezpečného mafiána Zolu. Toho si zahrál Zdeněk Godla, který tak opět rozšiřuje repertoár svých rolí a úlohu nepředvídatelného gangstera bez problémů zvládá. Brzy se však ukáže, že Marco viděl něco, co neměl, a jak už to u Oddělení Q chodí, zločinná síť sahá až vysoko do státní správy.

Film se snaží pracovat s podobnými motivy jako předchozí snímky, ale výsledek v řadě momentů působí jako laciná béčková nápodoba úspěšného konceptu. Od prvního setkání je vcelku jasné, kdo je „nečekaným“ záporákem (nebo alespoň jedním z nich), následně sledujeme zamotané pátrání, které nás má k němu dovést. Jenže zatímco předchozí snímky série (a platí to pro lepší kriminálky obecně) se držely procedurálního pachtění detektivů, kteří z náznaků stop v archivech a střípků výpovědí skládají mozaiku toho, co se stalo obvykle před mnoha lety, v Marcovi přicházejí prozření skokově, nemotivovaně a nesmyslně. Neatraktivní a překombinovaný děj opakuje ozkoušené metody, ovšem o poznání nudněji.

Největším problémem je však změna ústřední herecké dvojice. Nikolaj Lie Kaas a Fares Fares tvořili detektivní duo s dobře vybudovanou chemií a pochopitelnou osobní historií. V rámci produkčních změn došlo i k herecké obměně, která ve filmu není nijak komentována. Noví hrdinové spolu ale komunikují jinak a jsou i charakterově trochu odlišní (přestože možná věrnější knižní předloze). Zaki Youssef se snaží Farese napodobit, což v praxi vypadá tak, že neustále nosí čepici a uklidňuje svého kolegu. Toho si zahrál Ulrich Thomsen, jedna z největších dánských hereckých hvězd. V jeho podání však postava Carla Mørcka působí jinak než Lie Kaasův raplovitý depkař nad alkoholovou propastí – totiž spíše jako zmatený strýček, který už má to své odpito a odvyšetřováno, a teď se jen snaží doklepat těch pár let do důchodu. A bohužel to nefunguje.

Vedle Godly a Oláha je česká stopa vidět i díky pár měsícům natáčení v Čechách a mnoha našincům ve štábu, čímž tento případ Oddělení Q získává pro tuzemského diváka na atraktivitě. Jinak se však jedná suverénně o nejhorší snímek v sérii a nezbývá než se obávat, jak dopadnou další plánovaná pokračování. Podle Zandvlieta bylo cílem restartovat sérii v drsnějším a temnějším hávu – nakonec však tato severská detektivka jede hodně na volnoběh a kvalitám předchozích dílů se nepřibližuje.