Horor je skvělý žánr. Do téhle škatulky totiž můžete narvat skoro všechno. Jsou tu klasičtí sérioví vrazi, zombíci, co lidem žerou střeva, cvoci, kteří své obětí týrají psychicky a během jejich dvouhodinového lumpačení nevyteče ani kapka krve, ale také filmy jako Braindead nebo Evil Dead, v nichž se sekačky na trávu a motorové pily mění z běžného pracovního náčiní na nejvíc cool nářadí na světě. Zkrátka sem narvete spoustu věcí a logicky občas i nějaké to příjemné překvapení.

Maniak: FOTOGALERIE

Ne že by Maniak byl bůhvíjak originální nebo dokonce revoluční film, to snad ani v případě, že se jedná o remake tři dekády starého hororu, dost dobře nejde. Ovšem to je nejspíš ta poslední věc, která by vás v kině trápila. Už hodně dlouho jsme tu totiž neměli zástupce žánru, jenž by skutečně tolik fungoval jako horor a dokázal děsit. Ne tím, že jednou za deset minut dvoumetrový kaskadér v masce někomu uřízne hlavu mačetou nebo vyskočí ze skříně při volume nastaveném naplno, ale prostě tím, že při jeho sledováním vám bude sakra nepříjemně.

Franck Khalfoun se totiž rozhodl Maniaka pojmout z pohledu vraha. A to doslova. Elijah Wood, ačkoliv jeho jméno figuruje na plakátech na prvním místě, tu skoro není vidět, protože 95% filmu uvidíte jeho očima. Je tu sice pár výjimek, kdy kamera stylově "vyjede" tomuhle magorovi z hlavy a vy si budete moci vychutnat jeho řeznické dovednosti z jiného úhlu pohledu, obvykle ale Wooda vidíme jen v zrcadle nebo v odrazu skla. Jsme pořád s ním, ať už dělá ty největší zrůdnosti, sleduje své oběti z dodávky, skalpuje ženy nebo se propadá víc a víc do hlubin šílenství. Před psyhopatikým zabijákem Frankem se nedá utéct a přiznám se, že už dlouho jsem neodcházel z kina takhle vyšťavený. Ta intenzivní blízkost k násilí a k zabijákovi jednoduše funguje dokonale.

S Frankem si musíte prožít všechno. I to, co byste snad ani nechtěli.Frankovy myšlenkové pochody a jeho dech fungují spolu s atmosférou nepřátelského a hnusného města dostatečně na to, aby vám na zádech vyrašila husí kůže. Krom toho soundtrack od člověka, co si říká Rob, se může z fleku zařadit mezi nejlepší žánrové kousky vůbec. Osmdesátkové syntezátory, magor v hlavní roli a zaplivané anonymní velkoměsto člověka pohltí prakticky okamžitě. Khalfoun navíc šikovně pracuje s kamerou a se střihem a obvykle to vypadá, že se dlouhé scény odehrávají v jediném záběru (i když to tak není), díky čemuž pak při stíhání zoufalých krásných žen dokonale gradují. Před Frankem není úniku a platí to jak pro jeho oběti, tak pro diváky. Musíte s ním prožít všechno a i to, co byste snad ani nechtěli vidět.

Už ve svém předchozím kousku P2 Khalfoun ukázal, že brutality se nebojí, takže násilí by nemělo nikoho překvapit (i tady na něj jako producent dohlížel Alexandre Aja). Vraždy jsou kruté a mnohdy až odpudivé, ale nikdy tu není násilí samoúčelné -  přesto tohle fakt není ideální film na první rande.

Přehrajte si trailer Potěší i fakt, že režisér jednak jasně ctí filmovou řeč originálu, ale dokázal ji i adaptovat na dnešní podmínky. Maniak je díky tomu po audiovizuální stránce hodně neokoukaný, navíc lze jeho znepokojivost interpretovat jako drastickou studii osamělosti, odcizení a násilí v současném velkoměstě. Anebo na interpretace kašlat... a užít si masakr.

Do půlky jde o dokonalý hororový zážitek a moc rád bych viděl, jak by se na něj tvářili teenageři, co se bojí u Paranormal Activity a netuší, že Halloween netočil jen Rob Zombie. Je to starosvětský horor s mrazivou atmosférou, děsivým hrdinou a brutálními scénami, u nichž člověk ustrne. V druhé půlce malinko ztrácí dech, ale i tak budete mít nejspíš u závěrečných titulků oprávněný pocit, že něco takhle dobrého jste v rámci stejného ranku v českých kinech už sakra dlouho neviděli.

Mimochodem, kino je v případě Maniaka nutné. Obávám se, že na malé obrazovce bude film fungovat výrazně hůř.