Jmenuje se Zombie. Rob Zombie. A pro dnešní den přišel nakopat zadky všem, kteří fanouškovsky zanevřeli na horor a znechutit všechny, kteří na něj už dávno zanevřeli z kteréhokoliv jiného důvodu. Čekají vás jatka nevídaných rozměrů, v nichž elegantně brouzdá chlapík s předimenzovanou rybičkou a šedými montérkami a zase jednou se z něj čiší respekt nesmrtelného wrestlera.

Je to tak. Po dementním Zmrtvýchvstání s Bustou Rhymesem (pamatujete ještě na humorné vysvětlení, kterak se Michael fikaně převlékl a zmizel v lese?) nabírá série podivuhodných obrátek. Chtělo by se říci, že míří až zpět ke kořenům, platí to ale jen tak napůl. John Carpenter ve svých táhlých záběrech obvykle nenabízel toliko explicitní obrázky lidského utrpení; spíše své oběti odstraňoval kdesi v ústraní podle hesla „co divák slyší je děsivější než to, co divák vidí“. Novodobý guru hororu s příchutí gore, Rob Zombie, však ví, že Carpenterova vize už dneska obstojí jen jako klasika a oldie, kterou si každý pamatuje ze svého mládí. Vyrukovat a s tempem podobným originálu by se rovnalo sebevraždě, zvláště když se píše nové tisíciletí, v němž se i plíživé zombies přerodily v hypervýkonné běžce a zabijáky.

Rob Zombie proto nahrazuje onu plíživou atmosféru nekompromisností (žádné dlouhé vyčkávání či sledování obětí, tady máš nůž a makej) a pohledy „mimo obraz“ krví a jatkami rozhodně velice v obraze. K tomu všemu tepe techno jako vystřižené z filmů Alexandra Ajy či nějaká ta sarkastická popová óda a trefně tak podtrhuje zejména ty scény, kde se někdo snaží utéct, ale velice pravděpodobně stejně narazí na dveře, které nepůjdou otevřít.

Odklon od Carpenterovy klasiky je zjevný a jenom správný. Citace starších scén je na místě, stejně jako lehce remixované hudební téma, které si film ve světle okolností zaslouží využít a nevytahuje ho jen jako berličku, bez níž by příslušnost k sérii Halloween neexistovala. Existuje, a Michael teprve teď zažívá ono zmrtvýchvstání jako nekompromisní stroj, který to s kudlou myslí zatraceně vážně a touží blíže poznat svoji malou sestřičku.

I když… paradoxně je ten druhý poločas, v němž se běhá, souloží, nadává a zabíjí podle moderního mustru, o mnoho slabší než ten první, psychologizující, kde se dozvídáme, proč je Michaelova maska pro celou sérii tak zásadní a co hrdinu zavedlo od trhání nožiček lučním kobylkám k trhání nožiček lidem. Srovnám-li to s vysvětlením posedlosti zabíjet chlapíka Leatherface (k vidění v posledním Texaském masakru), zaslouží si Zombieho vize ověsit vavříny a vyzdvihnout na piedestal. Malý Michael je skutečně „zlo samo“ a i když jeho rány nepadají tak přesvědčivě, jak by měly a oběti se nemohoucně kácí a svíjejí mnohem dřív než by mohly, je to konečně věrný výlet do minulosti, zapadající i do kontextu roku 1978. Uspokojivě se uzavírá kruh, v jehož nitru se rodí vrah, který začínal fotkami mrtvých zvířátek a pokračuje řadou obětí, na kterou už je malá násobilka téměř krátká. Začalo to jako vždycky v rodině, která se mu nevěnovala a kde bylo oblíbené říkat „uvař večeři ty couro a ty hajzle blbě nečum!“ (tatínek) a „všechno bude dobré, zítra začneme nanovo, broučku“ (plakající soucitná maminka). Nebylo úplně správné brát do ruky nůž, na druhou stranu, situace se vyřešila, Michaela mohli zavřít do ústavu, aby mohl při převozu zase utéct a… pak už to znáte.

Zombieho filmy mají šmrnc a jsou audiovizuálně vytříbené, dokážete-li si samozřejmě připustit, že zabíjení lidí a stříkání krve z podříznuté tepny může být nějakým způsobem vytříbené. Občas mě napadá, co se tomu chlapíkovi asi honí hlavou a jak dokáže tak lehce zapojit do svého filmu celou svoji rodinu. To už ale začvachtá nůž a další pokroucená oběť se snaží odplazit na kameru, kde by měla čekat nějaká spása, ale nečeká tam nic. Myšlenku rázem střídá další – Zombie pomocí efektních úhlů kamery a hromady filtrů skvěle zvýrazňuje utrpení, beznaděj a jakousi „mrzáckost“, do které se Michaelovy oběti dostaly. Jistě, to dnes dokáže každý druhý režisér, zkuste si ale srovnat Halloween s libovolným jiným hororem ze současnosti. Vnímáte tu syrovost, dokážete nahmatat ten odér spáleného masa? A tak i jako minule (Vyvrženci pekla) nezbývá než podotknout, že pokud stojíte o věrnou brutalitu, Zombie je váš kámoš do party.

Což stále nemění nic na tom, že scénáře pod jeho prsty nekvetou a dialogy jsou okrášleny rádoby velkými slovy, ve skutečnosti však zejí prázdnotou jako zbrusu nový byt. Navíc dle populárního mustru současného hororu oplývají větším než malým množstvím typických vulgarit, kterými se dnešní teenageři, rodinní příslušníci a ostatní mimozemšťané častují. A dvakrát tolik na hřišti chlapíka, který si říká Rob Zombie. Tady je malá ukázka typické rodinné hádky:

  - „Je to jenom malej *****.“
  - „Nenadávej mu, ty za****** *****e!“
  - „Ty jedna ***** *****á! Cos to ***** řekla?“
  - „Slyšels, ty ***** ********(uff…)******!“
  - „**** na to! **** na vás všechny!
  - „****** ** ******* @#$&!“

…a čas běží a pořád se nic neděje, jen „fucky“ létají vzduchem ostošest a pak se zabíjí. Když se zabíjí, je to fajn. Když se mluví a snaží navodit věrnost obyčejných dialogů, je to horší.

Takže, pojďme si to shrnout: Legenda se vrací, krev je nasnímána slušně, spousta lidí zemře zajímavým způsobem a ještě předtím stačí uběhnout padesát metru a zakřičet. A celé to má příjemný oldschoolový nádech při zachování testosteronového střihu moderních hororů. Krátce řečeno: Povedlo se a Michael Myers je zpátky. Dlouze řečeno: Povedlo se, Michael Myers je zpátky, ale vaše maminky na to rozhodně nevoďte.