Ať už si o nástupu Netflixů, Amazonů, HULU a dalších streamovacích platforem myslíte cokoliv, jedno je jisté - stávají se ideálním odrazovým můstkem (nebo odkladištěm) řady bláznivých indie produkcí, které by bez nich prošuměly nějaký tím hipsterským festivalem, a pak skončily po pár letech v nabídce nějaké americké kabelovky. Takhle jsou díky globální distribuci hezky na ráně a udělají radost úchylům, co si potřebují odskočit od mainstreamu a rádi hrají ruskou ruletu v rubrice “mohlo by se vám líbit”. Mom and Dad ale není jen tak nějaký nonejm projekt, má v zásobě Nicolase Cage a Selmu Blair jako frustrované rodiče a za kamerou půlku tvůrčího dua zodpovědného za Zastav a nepřežiješ. Brian Taylor si v podstatě vypůjčil zápletku prvního Kingsmana nebo hororového Signálu a nechal prostřednictvím mobilní sítě rozšířit zákeřný virus, který… a teď to přijde, vzbuzuje v lidech nezkrotnou touhu zabít své potomky.

Víc už Taylor nepotřebuje, takže nečekejte, že se dočkáte řešení téhle nerovnice. Vlastně bych mu trochu vyčítal, že na omezené stopáži vyčkává s prvním killem až příliš dlouho, ale to bude tím, že ostříleným fanouškům žánru je předem jasné, že se něco kuje a nechtějí zbytečně přešlapovat na místě. Premisa “rodiče nemilosrdně masakrují potomky” je banální, ale zároveň úderná. Pokud máte děti, určitě vás někdy napadlo, že ty hloupé, bezmocné človíčky je tak snadné zprovodit ze světa. A zároveň občas žasnete, co všechno přežijí, ať už jde o střet s okovaným kolotočem řítícím se rychlostí 50 km/h na jejich duté hlavy, zakuckání se půlmetrovou čabajkou, nebo uvíznutí hlavou dolů v záchodové míse. 

Taylorova báchorka je ale víc než jen Očista s teenagery. Rodiče si možná nemohou pomoci a snaží se děti zabít rukama nohama, ale jakmile dojde na souboj s teenagery, pochopí čtyřicátníci a padesátníci velmi rychle, že je omladina víc než zdatným nepřítelem. Mom and Dad se rychle promění v mix Sám doma a Vřískotu, kdy není jisté, která strana nakonec vyhraje. A to je super, zvlášť s přidanou hodnotou v podobě vyšilujícího Cage, jehož standardně vykolejená herecká poloha sedí k téhle látce dokonale. Jenže je tu háček…

Brian Taylor jako by se v půlce psaní scénáře leknul a na rozdíl od bláznivin se Stathamem se nikdy pořádně neodvázal. Většina killů probíhá mimo záběr. Ne že by se film štítil krve, ale předpokládám, že mašírování dětských hlav baseballovými pálkami a opačně zapalování rodičů v zamčených autech by asi neprošlo přes MPAA a NC-17 film by byl v podstatě bez šance na běžné promítání. A tak si z toho vzájemného vyhlazování děláme legraci, při které tak maximálně teče krev z pořezaných rukou a místu chladnoucích rtů modrají kolena a lokty, když někdo nešikovně spadne. Je to škoda, protože jakmile se film promění v bitvu a děj se definitivně odebere na střídačku, je tahle zdrženlivost otravně očividná. Taylor se snaží vše napravit v poslední čtvrthodince, kdy dorazí posily (kdo tu zápletku s potomky rozklíčuje, ten vývoj situace odhadne dostatečně předem).

Přehrajte si trailer Jako nadšený debut bych to vzal na milost, ale Taylor už předvedl větší prasečiny, a tady se prostě ne a ne urvat ze řetězu. A že za něj Nicolas Cage vydatně a opakovaně trhá, aby divákům ukázal čeho všeho je ještě schopen. Prý si natáčení užil nejvíc za poslední dekádu své tvorby. Nemám důvod tomu nevěřit a právě díky němu bych Mom and Dad doporučil odvážným vymetačům spodních regálů kinematografie. Jenom se připravte na to, že film není ani zdaleka tak edgy, jak se snaží trailery naznačit. A co bolí nejvíc, skončí v tom nejlepším, když už to konečně vypadá, že všichni na place odhodili zábrany. Tak snad příště. Minimálně u Cage se na nějaké to příště můžeme spolehnout.