Norský dokument Malířka a zloděj u nás trochu prolétl pod radarem, přestože obsahuje i výraznou českou stopu. Zvítězil v rámci hlasování diváků na Letní filmové škole v roce 2020, díky čemuž se měl začátkem letošního roku objevit v tuzemských kinech. To však samozřejmě nebylo možné, a tak si čeští diváci museli počkat – mezitím se už film dočkal premiér ve spoustě jiných zemí, a tak k nám jako žhavá novinka nepřichází. Přitom se však standardní dokumentární produkci v mnohém vymyká – a rozhodně pozitivně.

Název dává jasně najevo, koho budeme v příští stovce minut sledovat. Česká malířka Barbora Kysilková se před několika lety odstěhovala za partnerem do Norska. Přestože její tvorba, často pracující s tématy smrti či odcizení není komerčně zcela přívětivá, zajistila si výstavu v jedné galerii v Oslu. Hned na začátku snímku však společně s ní smutně sledujeme záběry z bezpečnostních kamer, na nichž dvojice mužů krade dvě její nejcennější díla. U pozdějšího soudního procesu se malířka rozhodne jednoho z nich oslovit a nabídne mu, že se v rámci trestu musí nechat malovat. Zdánlivě asociální delikvent Karl Bertil-Nordland neochotně souhlasí a toto setkání oběma nečekaně změní život.

Mladý norský dokumentarista Benjamin Ree původně plánoval natočit několikaminutový kraťas pro internetovou televizi, tématem měly být krádeže uměleckých děl. Poté, co norskými médii proběhly zprávy o ukradených obrazech, kontaktoval režisér jejich autorku a překvapeně zjistil, že svérázná umělkyně už má za sebou pár setkání se zlodějem, z něhož se také začala klubat zajímavá osobnost s velmi pohnutým životním příběhem. Materiál rostl pod rukama a nakonec se usadil do celovečerní podoby. Na výsledku je vidět, že se ve střižně mohlo pracovat se stovkami hodin materiálu, jehož následné zpracování dobře pracuje nejen s dávkováním informací, ale i s předáním nevyřčeného.

Ree měl štětí na protagonisty i jejich ochotu nechat se po dobu tří let natáčet. Během této doby se zloděj Bertil začne ukazovat jako překvapivě citlivý a talentovaný člověk, který si v životě vytrpěl své – a navíc je schopen jak rozsáhlé introspekce, tak i proniknutí do značně rozhárané duše malířky. Postupně se začne vyjevovat, že oba titulní charaktery mají velmi pohnutý vnitřní život, nesou si spoustu zranění a není vlastně jasné, kdo koho zachraňuje. Původní kontrast mezi dvěma zcela odlišnými lidmi se časem vytrácí a dochází k odhalení sebedestruktivních tendencí, jež jsou u malířky přece jen nečekanější a děsivější. Zároveň však divácky atraktivnější a hlubší.

Formálně by se snadno mohlo jednat o tradiční časosběrný dokument, v němž filmař v náhodných intervalech navštěvuje své hrdiny. Ree však má do sebraného materiálu propsal i zjevný cit pro dramatický oblouk, a tak se nebojí využít flashbacků či převyprávění týchž událostí z různých úhlů pohledu. Co se v první chvíli jeví jako nejasné a zkratkovité, se později většinou dočká smysluplného vysvětlení. Toto vyznění podtrhuje i silný konec, nabízející až nečekanou osudovost a optimismem prosycenou bázeň vůči životu.

Některými tématy se však film ostentativně nezabývá. Nejasná je především pozice Barbořina partnera, který je velmi uvědomělý a chápavý, zároveň však i překvapivě netečný vůči znepokojivému faktu, že jeho přítelkyně tráví velké množství času s polonahým delikventem. Kde je přesně hranice vztahu Barbory a Bertila – umělkyně a její múzy? Netematizovaná sexualita se občas prodere na povrch, hlavně jako připomínka toho, že předkládaný příběh je jen střípkem ze života obou výrazných protagonistů. Střípkem temným, dobrodružným i fascinujícím.