Martin Scorsese má ve své filmografii minimálně sedm filmů, kterým bych nadělil absolutní hodnocení, přitom jde jen o zlomek jeho památných děl. Nepochybně jde o jednoho z nejzásadnějších světových filmařů nejen v Hollywoodu a nejen od sedmdesátých let dál - a Mafiáni jsou v jistém směru jeho nejvíce přiznačným dílem, na němž jde dost možná nejpřesvědčivěji vykládat charakteristické rysy Scorseseho tvorby.

Mafiáni se stali etalonem gangsterského žánru, spolu s muzikály a westerny onoho prazákladu, na němž vyrostla hollywoodská kinematografie - jak o tom alespoň mluví sám cinefilně zaťatý Scorsese. Zdrojové materiály měl Scorsese důkladně našprtané, a to nejen ty americké, a sám pomáhal posunout žánr zásadním způsobem dál, když svými průlomovými Špinavými ulicemi vnesl do historek z podsvětí více živelnosti i syrovosti a sedmdesátkovou energii klokotajícího velkoměsta. O sedmnáct let později na tyhle parametry navázal, ale už jako jeden z top tvůrců své doby v mistrovské mafiánské fresce, od níž se už budou další žánrové kousky více či méně odvozovat (ostatně sám o pět let později na Mafiány navázal ještě promakanějším Casinem). 

Mafiáni jsou strhující podívanou, která definuje Scorseseho našlapaný styl. Životné postavy se pohybují ve velkoryse zachyceném světě plném zločinu, ohnuté morálky a chlapských snů, jehož hodnoty se dají často vetknout do balíčku bankovek, cihly koksu, dekoltu té nejhezčí ženské v okolí a posezení u V.I.P. stolku, které vypoví o společenském postavení víc než tisíc slov.

Scorsese svou gangsterskou kroniku vypráví jako archetypální příběh o vzletu a pádu, byť s cycnickým vyústěním, které jasně napovídá, že ne po každém hříchu musí přijít pokání - dnes není třeba očistec, stačí pragmatismus a schopnost přežít. Ostatně Scorsese se mezi mafiánskou chamraď ponořil bez mravokárných hodnotících kritérií, díky čemuž mohl sféru zločinu rozhýbat jako nesmírně živý, plastický, tepající svět s plnokrevnými charaktery, jejichž sympatičnost neklesne ani s rostoucími bodycounty a fuckcounty.

Mimochodem, tři stovky fucků udělaly z filmu nejsprostší film všech dob (Scorsese ale trumfnul sám sebe Casinem a Vlkem z Wall Street), ještě silněji ale zapůsobily nekontrolované výbuchy násilí. Zkrátka: Scorsese style. Dnes už poměrně standardní záležitost, v roce 1990 přelomově nezkrášlený pohled mezi drsné chlapce, kteří se s drogami, krví ani sprostotou nemazlí. Marek Eben by nejspíš Scorsesemu vyčinil, že kvůli němu doba zhrubla...

S parádně obsazenými i zahranými postavami - v čele s dokonalým trojlístkem Liotta - De Niro - Pesci - projíždíme famózně zrežírované výjevy ze života chlapíků, kteří se morální čistotou nehodlají přehnaně stresovat. Je to náramná podívaná, protože film má fantastickou výpravu a my díky přesným tahům kamery můžeme proplouvat s postavami všemi těmi prostředími, a přitom je hlouběji poznávat, sledovat jejich vývoj a prožívat s nimi epizodky, které... prostě mají vždy přesah. Mnohovrstevnatý materiál, který by dnes neodvratně skončil jako minisérie, je Scorsese schopen virtuózně hnát kupředu a ve spolupráci s geniální střihačkou Thelmou Schoonmaker z něj dělat nesmírně dynamickou, působivou, a přitom významově komplexní mafiánskou ságu, která okamžitě vtáhne a po sto čtyřiceti minutách zcela uspokojivě vyflusne.

Scorsese tu prokázal dokonalý cit pro vyprávění. Třeba když nechá Henryho Hilla v jedné z nejslavnějších pasáží filmové historie provést na jeden nepřerušovaný záběr svůj něžný doprovod zákulisím klubu, prokáže tím nejen svou realizační zručnost, ale i virtuozitu, s níž umí leckdy i radikální výrazové prostředky přiřadit k dané situaci - a díky zvolené formě hravě vystihnout, v jakém prostředí se Henry pohybuje a jaký společenský status v něm dokázal nabýt.

Mafiáni jsou špičkovou podívanou, která umí s ironií v hlase a přitom s důrazem na realismus vystihnout odvrácenou stranu amerického snu - a s takovým nasazením a drivem, jaký žádný jiný filmař asi ani nedovede. Je to film těžko překonatelný z hlediska výpravy, střihové skladby, hereckého obsazení i flow, s jakou lze adaptovat literární předlohu do filmového scénáře (snad jen výše zmíněné Scorseseho pecky to zvládly srovnatelně nebo o fous líp).

Mafiáni proto patří k základnímu vzdělání a všichni by je měli vědět. A kdo je viděl, měl by je milovat, i když k nim nebude přikusovat kokainové koule.