Robertu Rodriguezovi se často smějeme za jeho dětské (nebo dětinské) filmy se žraločáky, lávovkami, digitálními robůtky, duhovými mimozemšťany apod. Ve třetích Spy Kids stihnul tenhle všeuměl ztrapnit i Sylvestera Stallonea (hned natřikrát). Jenže pak se vrátil v grindhousovské Planetě teror a divákům začala doutnat naděje... tenhle Mexičan možná ještě pamatuje, když z rukávu sypal nápady jako na běžícím páse. Antonio Banderas tehdy nosil kytaru, střílel obouruč a v chlapácké náruči drtil Salmu Hayek. Zlaté časy, které možná nejsou úplně pryč.

Z grindhousovského dostaveníčka s Tarantinem se totiž nenápadně vyklubala sólovka pro Dannyho Treja. Původně jen drobný odkaz na Desperada v podobě fiktivního traileru na Machete, postavu z Rodriguezova hollywoodského debutu, se postupem času rozrostl do projektu, ve kterém si hvězdy menší i větší svítivosti z plna hrdla zablbnou. A Rodriguez si zas jednou ušpiní ruce a provětrá vlastenecké pohnutky. Aby se necítil jako starý pardál, přizval si za kameru kámoše Ethana Manuquise. Výsledek smrdí nostalgií na sto honů daleko - mrtvoly pečené na napalmovém grilu, řezné a bodné rány způsobené širokou plejádou zahradnického náčiní, velké bouráky, velké výstřihy, velké bouchačky... už jsem upoutal vaši pozornost?

Rodriguezovi se daří připoutat diváka do křesla hned během úvodní flashbackové scény, ve které nakráčí do záběru (je to samozřejmě celek, do detailu se totiž nevejde) Steven Seagal a divnou směsicí španělštiny a angličtiny začne Trejovi vysvětlovat, že na jeho písečku se hraje podle jeho pravidel. Načež setne hlavu jeho manželce a vypraví se totéž udělat jeho dceři. Brutalita hrající pinčes s nadsázkou, za asistence poškrábaného filmového materiálu, pitoreskně přehnaných krvavých efektů a sytých kamerových filtrů. Machete se bere o dost míň vážně než Desperado, ale má ještě pořád daleko k čisté parodii á la Černej Dynamit. Je to zkrátka zlatá střední cesta, na níž nijak nepřekáží ohraná zápletka o pomstě, politickém pletichaření a atentátu, který se nevydaří úplně podle představ (oběti, vraha i zadavatele).

Spousta místa je tu naopak pro obnažující se Lindsay Lohan (v nahé scéně je to ovšem body double, takže kroťte svou fantazii), vysmátého Roberta De Nira a roztomile mafiánsky chroptícího Jeffa Faheyho. Po dvaceti minutách "děje" máte zkrátka pocit, že v tomhle filmu se může stát cokoliv, takže když Michelle Rodriguez rozklepne pod postel vajíčko a o pár minut později je z něj volské oko, už vůbec nepátráte po tom, proč a jak se to stalo. Zvlášť když hned poté celý dům vybuchne. Proč? Protože to tak chodí.

Absurdně přetažené situace ovšem nepomáhají jen chabé zápletce a hercům různých váhových kategorií (Jessica Alba hraje pořád stejně blbě, ale sem se to zkrátka hodí). Díky sebeuvědomění a zjizvené pokerové tváři Dannyho Treja filmu nedochází dech, jako se to běžně děje u parodií neschopných utáhnout celovečerní stopáž. V Mačetovi je na skladě vždycky nějaké to cameo, geniální zpestření akční scény nebo dialogová perla, kterou Rodriguez trpělivě držel na uzdě (hláška o smskách vstoupí do historie).

Adrenalinové burrito je navíc špikované přestřelkami a honičkami, ze kterých jsou cítit zbytky indie nadšenectví, které nás před těmi patnácti lety semlelo u Desperada. Southparkovsky přehnaná brutalita, zpomalené záběry na sestřičky s kulomety, auta driblující po silnici s raketometem místo klaksonu... v téhle tex-mexploitation se může stát cokoliv a na rozdíl od křečovitě slátaného Tenkrát v Mexiku to baštíte i s navijákem.

Na symbolický závěr nadupané letní sezóny si těžko můžeme přát symboličtější oddechovku. Mačeta je příjemným dojezdem po nadílce mainstreamu. Všichni se tu vyblbnou, ani jedno oko nezůstane suché, ani jedna hlaveň studená. Při letmém pohledu na casting plný veteránů a kamarádíčků by se mohlo zdát, že to bude nudná a předvídatelná sázka na jistotu, ale nic nemůže být dál od pravdy. Jestli existuje něco na způsob filmového očistce, stojí se tam právě teď fronta - Rodriguez fasuje amnestii pro sebe, Stevena Seagala, Lindsay Lohan, Roberta De Nira a možná i pár dalších. Jestli se nechtějí vrátit k věčnému zatracení, možná by měli raději volit důchod. Zvlášť Seagal už tuhle etudu nemá šanci překonat. A Trejovi se konečně můžeme přestat smát za tu reklamu s Bédou Trávníčkem.