Dodnes nezapomenu, jak mě kdysi závěr páté epizody první série televizního Luthera naprosto rozsekal na malé kousky a já nebyl schopný se z toho ještě tak týden vzpamatovat. Od té doby nedám na příběh sympatického drsňáka, který je vedle výborného detektivka také výbušným nervákem, co pod tlakem dokáže zákon ohnout do takových extrémů, až z toho mrazí, vůbec dopustit. A byť v posledních letech zaznamenala série scenáristy Neila Crosse menší kvalitativní propad (na ČSFD je to z vyšších osmdesátek k nižším sedmdesátkám), pořád je to jedna z nejlepších rolí, jakou kdy Idris sehrál. Na dlouho očekávaný film jsem se tak opatrně těšil, a to i navzdory slabším reakcím.

Luther: Pád z nebes je každopádně od minulého týdne na Netflixu a já nebudu chodit dlouze kolem horké kaše – ačkoliv film není zdaleka takový průšvih, jak mnozí čekali, o kvalitách prvních tří sérií se mu bohužel může jenom zdát. Důvod je přitom tentokrát docela snadno identifikovatelný a nemusíte být zrovna světoví detektivové, abyste ho rozluštili i vy sami. Může za to zcela očividně za vlasy přitažená zápletka a mizerný/směšný záporák v podání Andyho Serkise.

U těchto detektivních příběhů často platí, že čím jednodušší a reálnější příběh/vraha máte, tím spíš se diváci dokážou do děje vžít a na postavy se napojit. V případě seriálu to platilo celkem dlouho, navíc se docela úspěšně dařilo rozkrývat Lutherovu psychiku, řešit jeho často tragické vztahy se ženami či kolegy, a do toho servírovat napínavou krimi z prostředí temného londýnského podsvětí.

Nový film od stejného scenáristy a režiséra několika epizod Jamieho Paynea tohle ovšem opouští a místo toho sáhnul po záporákovi, který jediným klikem na klávesnici dokáže na lidi vyhrabat ty nejčernější tajemství a pak je díky nim začít ovládat. Vedle toho pak jeho vraždy nejsou jenom vraždami, ale doslova fetišem, na kterém stojí ve druhé polovině i cosi jako jeho mistrovský plán, jenž se Luther a spol. snaží překazit. Bohužel je to celé strašně přepálené, scénář si každý zvrat tahá z klobouku a na nějaké reálné emoce tady už vůbec nezbylo místo.

Stejně tak se už příliš neřeší Luther samotný. Filmu se sice daří dosavadní příběh zrekapitulovat a nějaké jeho zákonitosti vysvětlit v šikovné expozici, takže si jej vlastně dokáže užít i člověk, který seriál neviděl. Je to ovšem zážitek poloviční a bez znalostí předchozího děje budete s novým filmem klouzat po povrchu ještě víc, než kdybyste měli nakoukáno. Nicméně zpátky k pointě, scénář sice v úvodu pošle Luthera za všechny jeho prohřešky pykat do vězení, jakmile se (a tohle fakt není spoiler) dostane ven, sledujeme už jen vyložené střípky do jeho vnitřních pochodů. Po pěti řadách se ale vlastně není čemu divit, samotný nevím, kam dál vlastně s Lutherem jako postavou jít, co dalšího na něj hodit, abychom se dočkali něčeho nového. I proto by to tedy možná chtělo vsadit na vedlejší postavy.

Jenže ty jsou tady zhruba tak hluboké jako talíř na pizzu (fráze není moje, ale děkuju za ni). Ať už je to záporák a jeho historie, nebo jednotlivé oběti, nebo nová detektivka s tváří Cynthii Erivo, do jejíhož případu bude Luther zasahovat – všichni působí šablonovitě a prázdně, takže zkrátka není odkud brát. Nicméně teď už k tomu lepšímu. Jamie Payne totiž natočil překvapivě dobře vypadající film, kdy jsem si u některých scén vyloženě liboval, jak zdatně/šikovně byly natočeny a nasnímány. Luther vskutku nevypadal nikdy líp, a byť bych vítal ještě třeba filmové zrno místo klasického televizního looku, kamera se tady náramně povedla. Příkladem budiž akční sekvence z vězení (dokonce tu je náznak scény na jeden záběr), případně honička u Piccadilly Circus nebo pak celé sněžné finále.

Přehrajte si trailer I přes moji kritiku směrem ke scénáři, logice a záporákovi (Serkis se asi snaží, ale je fakt nechutný a ty paruky mu taky zrovna nepomáhají) ale musím říct, že tempo má film velmi solidní a ty dvě hodiny překvapivě rychle utekly. Co se změny formátu týče, vlastně mi ta filmová stopáž a koncentrované vyšetřování k Lutherovi dost sedly. O to větší škoda, že se nepodařilo k nim najít vhodnější zápletku bez digitálních piklí a rádoby rafinovaných snuff bizárů, které zbytečně ubraly Lutherovi na tom, co jej vždycky dělalo tak zábavným a výjimečným. Zkrátka a dobře zahozená příležitost, po které už taky nemusí přijít nikdy další. Na druhou stranu to je možná dobře, čím dál častěji mě totiž britští krimi mágové utvrzují v tom, že je lepší skončit v nejlepším, protože ne všechno může fungovat věčně. Luther je toho bohužel perfektním příkladem.