Před chvílí jsem se dodíval, takže můžu tuhle recenzi klidně začít slovy: "Co jsem to sakra právě viděl?" Nejšťastnější holka pod sluncem je nový film od Netflixu, který teď pravděpodobně bude pár dní strašit na prvním místě v kategorii nejsledovanějších titulů. Nenechte se však zmýlit. V zásadě se totiž opakuje stále ta samá píseň.

Opět jsme totiž dostali film, který daleko víc připomíná produkt rychlého občerstvení spíš než cokoli jiného. Jelikož se však jedná o adaptaci známé knihy s Milou Kunis v hlavní roli, hrozí šance, že by si to mohla něčí drahá polovička vybrat jako film na sobotní Netflix & chill. V takovém případě mi dovolte krátce popsat, co vás zhruba čeká, a pak vám doporučit, abyste co nejdřív převzali iniciativu, a přešli do fáze „chill“.

Snímek vypráví o novinářce Ani (zkrácenina Tiffany), která žije v New Yorku, má před pohádkovou svatbou s pohádkovým mužem, a vedle toho, že si občas představuje, jak svého partnera vraždí, taky hodně a často promlouvá k divákovi coby vypravěč. Na první pohled to tedy působí jako začátek béčkového thrilleru, kde jeden z těch dvou brzo bude chtít toho druhého opravdu zabít. Jak ale čtenáři předlohy dobře ví, byl jsem s tímhle očekáváním zcela mimo.

Film totiž záhy nabere úplně jiný směr, a místo toho se vrací pomocí flashbacků do Anina mládí, kdy se stala obětí hromadného znásilnění, které později vyústilo ve střelbu na škole, při níž zemřela většina jejích násilníků. Do toho ale stále sledujeme dospělou Ani, kterak se jí plní sen a dostává nabídku psát pro The New York Times, chystá svatbu, a s velkou nechutí sleduje, jak se poslední přeživší násilník, jenž zůstal po osudovém školním masakru připoután k vozíku, stal advokátem za zákaz zbraní. Taková hořká ironie osudu, chtělo by se říct. Ve zkratce je tam toho fakt hodně, rozbalit ty věci do nějakého smysluplného vyústění a poselství se ale autorce knihy a zároveň scénáře Jessice Knoll ani za mák nedaří.

Film by strašně rád byl další Zmizelou, spíš ale připomíná o řád horší Dívku ve vlaku, přičemž je sám minimálně o řád horší než ta. Vydestilovaná snaha o #MeToo drama tady zaniká pod nánosem bezvýznamných interakcí, průměrných hereckých výkonů v čele s Kunis, a uspávací režií Mikea Barkera, který možná slavil úspěch v televizi, tady se ale uvedl jako čistý rutinér, jemuž chybí šťáva i nápady. O faktu, že nespohelivý vypravěč tady je naprosto zbytečný a vlastně ani nefunguje, raději ani nemluvě.

Nejenže tak Nejšťastnější dívka pod sluncem působí dojmem, že přišla o nějakých 5-6 let pozdě, ale navíc bych ji z fleku označil za vůbec nejhorší příspěvek do tohoto skromného, byť celkem zásadního subžánru thrillerových dramat. Uvedu jeden příklad, kdy jsem byl blízko tomu, abych vyprskl vodu přímo na televizi (chyběla mi jenom ta voda). Hlavní postava právě zveřejnila zásadní článek, v němž popsala svá úskalí a své trauma, a tvůrci měli ty koule, aby natočili scénu, kdy při jízdě metrem v tom stejném vagónu onen článek čtou snad všechny přítomné ženy, a z nich 3 (!) v to samém vagónu začnou přes voiceover popisovat své vlastní zkušenosti a děkovat autorce článku za její odvahu, když STOJÍ MEZI NIMI a zrovna si ty reakce na svém telefonu čte. Bizár na entou. Já jsem přitom fakt ten poslední člověk, koho by tohle hnutí jakkoli uráželo – ale když film podá něco takového takhle hloupě doslovně, otevírá se nůž v kapse už i mně.

Podobně je ale natočené víceméně celé finále snímku, v posledních deseti minutách se tak člověk musí buď hodně obrnit, nebo naopak rezignovat na víru v lidstvo a doufat, že to snad už co nejdřív skončí. A stejně mi těch 115 minut přišlo nekonečných. Tahle slátanina tak nakonec nedosáhne ani na ten průměr. Pokud vás do toho tedy bude partnerka nebo jiný literární nadšenec s pochybným vkusem nutit, zkuste jim radši navrhnout opáčko skvěle vyváženého bijáku od Finchera, případně je nechte, aby si tímhle zoufale nezábavným a nezajímavým peklíčkem prošli sami. Stačí, že už jsem to odnesl já...