Nemá smysl tady dlouze chodit kolem horké kaše – Limanův Locked Down inspirovaný do velké míry opravdovým lockdownem a natočený narychlo během léta se podobně jako jiné karanténní filmy v éře covidu příliš nepovedl. Popravdě se nepovedl ani trochu.

Limana mám rád, vlastně bych ho s klidem zařadil do své top dvacítky oblíbených režisérů, na desítku ale nemá z jednoho prostého důvodu. Jeho kariéra je až příliš nevyvážená a na tři skvělé filmy vychází tři poměrně špatné. Kam zamíří Locked Down šlo navíc odhadnout už z traileru, a vlastně není ani moc těžké určit proč.

Zaprvé vůbec nechápe smysl karantény (nestýkat se s lidmi, protože se něco strašlivého děje ve světě) a nepodává ani vzdáleně autentický obraz lidí během lockdownu (deprese jsou prvoplánové a málo uvěřitelné, strach z onemocnění prakticky neexistující). Jeho hrdinové, Linda (Anne Hathaway) a Paxton (Chiwetel Ejiofor), spolu několik let chodili, těsně před vyhlášením karantény se ale rozešli, a tak spolu nyní uvízli v Lindině nádherném prostorném londýnském bytě se zahradou a sousedy, kteří celý den sedí u okna, protože tak nyní zjevně lidé tráví svůj volný čas. Linda je jinak úspěšná ředitelka jakési londýnské pobočky jisté mezinárodní firmy, zatímco Paxton je intelektuální řidič se záznamem v trestním rejstříku, co rád čte básničky, ovšem aktuálně je bez práce a najít si novou pro něj v tuto chvíli nepřichází v úvahu. Oběma navíc karanténa zjevně leze na mozek víc (pamatujte, děj se odehrává na jaře), než by bylo vhodné.

Prvních dvacet až třicet minut pak strávíme tím, že sledujeme oba hrdiny, kterak si volají s ostatními lidmi přes Zoom, teatrálně přitom nadávají na to, že jsou zavření doma a nemůžou nic dělat, a do toho sem tam jemně naťukávají důvody, proč se vlastně rozešli. A až na to, že jsou obě postavy děsně otravné a nepřipomínají nikoho, koho znáte, by vlastně film v téhle poloze možná i časem fungoval. Jenže.

Zadruhé totiž snímek není čistou romantikou, natož pak hutnějším vztahovým dramatem pojednávajícím o krizi vztahu a její nápravě. Ne, namísto toho je film mixem nejen výše zmíněného, ale ještě bizarního soderberghovského heistu a nepovedené covidové komedie. Nic z toho přitom nedělá pořádně, takže se mu ve finále nelze smát, nebudete se dojímat, nebude vás trápit osud ústředního páru, loupeži se vysmějete za její nelogičnost a vlastně vám to ani neřekne nic zajímavého o vztazích během pandemie jako takových.

V zásadě celá krimi linka působí ve filmu navíc, případně kdybychom to obrátili, tak je loupež po všech stránkách fádní, špatně vysvětlená, postrádá motivaci postav a do toho ji narušuje nefunkční vztah mezi hlavními hrdiny. Scénář je vůbec jeden velký vtip. Herci konstantně mluví jeden přes druhého, navíc zkouší mluvit rychle, jenže Liman není Sorkin, takže to ve výsledku jen mate a polovinu času nebudete mít páru, o čem se vlastně sakra baví. Jediná aspoň lehce zajímavá věc tady jsou početná camea, kdy se v plno miniaturních vedlejších rolích objeví docela známé obličeje, ani u jejich estrád se ale člověk příliš nepobaví. V podstatě tak nemůžu setřást pocit, jak strašně zbytečné to celé bylo. Snímek, který neříká naprosto nic a selhává takřka ve všem, o co se pokouší. Kromě několika málo řemeslných kvalit a faktu, že se na Anne Hathaway v průsvitné blůzce hezky kouká, je to vcelku zavrženíhodné dílo. Tak ho zavrhněte a radši si dejte třeba Klícku, to je teprv krize.