Vítejte v roce 2024. Ekonomika se zhroutila, Covid-23 neviditelně pluje vzduchem a zabíjí všechno živé do osmačtyřiceti hodin. Všichni jsme doma a nechává si doručovat balíčky pomocí dronů a kurýrů. Těmi jsou většinou vyvolení z toho promile populace, které je vůči nákaze imunní, ale může ji vesele roznášet. Ano, teď jsem vám v zásadě vyzvonil prolog filmu, zdaleka nejzajímavější pasáž, živící všechny naše podvědomé strachy z mutujících koronavirů, nekonečného nouzového stavu a zpřísňujících se opatření. Co když vám povím, že budete muset zůstat doma do konce svých nuzných životů a každé ráno si povinně zkontrolovat appkou zdravotní stav, jinak si pro vás přijde parta chlápků v chemooblecích a odvleče vás do stanového městečka vedle hřbitova? Nemilá vize, kterou ovšem režisér Adam Mason po vzoru svého producenta-chlebodárce Michaela Baye maluje v barvotiskových odstínech hudebních videoklipů.

Bayovy prsty jsou v Songbird vidět na první pohled. Není to jen laciné zneužití pandemického tématu, ostatně to byla jen otázka času, než se nákazy chytnou filmaři – Liman ve stejném týdnu pouští do oběhu lockdownový heist jménem Locked Down (ach) a Soderbergh už několikrát vyhrožoval, že natočí pokračování Nákazy. Z Baye oproti tomu vypadnul jen (zatím) fiktivní Covid-23 a pohádka o zdravém kurýrovi (KJ Apa z Riverdale) a jeho krásné princezně zakleté ve věži. On je nákazou nasáklý, takže se k sobě nemohou přiblížit a povídají si jen skrz okno mobilu a zamčené dveře. Romantika na entou, ale děj se postupně začne zalidňovat dalšími postavičkami, mimochodem skvěle obsazenými, tady pan producent ukazuje svoje styky (Bradley Whitford, Demi Moore, Peter Stormare, Alexandra Daddario) a hollywoodské hvězdičky zase snahu být relevantní, protože filmů za pár milionů s takovýmhle castingem opravdu moc neseženete. 

Problém je, že Songbird není levný jen účetně, ale jeho příběh se rychle rozpadne na samoúčelné a průhledné motivace směšných tajtrlíků. KJ Apa je sice charismatický mladík a jeho úmysly jsou až dušínovské, ale snad všichni kromě Petera Stormarea se tu berou děsně vážně, aniž by si uvědomili, že účinkují v pokleslém dystopickém trashi, co má vydělat peníze, na hodinku a půl zaměstnat smysly a zahřát, když už ne chemií ústředního páru, tak alespoň pocitem, že vy osobně na tom zas tak špatně nejste.

Scénář je bohužel stejně polonahý jako Alexandra Daddario (ke scéně kalibru Temný případ chybělo poměrně málo), takže na nějaký Covid rychle zapomenete a budete se spíš smát, jak se autoři snaží postavy “zaměstnat” a naroubovat je tu a tam do akčních scén. Ty jsou průměrné, což není dobré vysvědčení, protože s nimi Masonovi pomáhal sám Bay. Film se totiž musel stihnout natočit za měsíc během opravdového lockdownu, takže k dílu přiložili ruku všichni na place. Honičky a přestřelky jsou spíš komorní, na prskavky ala Transformers nebyly peníze ani čas. A vlastně ani na nic dalšího. Songbird působí přesně tak, jak odhadnete na první pohled z traileru. Narychlo zprodukovaná slátanina, v níž se střídají žánry jako ponožky a slušní herci jen zmateně přihlížejí, kterak se kolem nich líně odvaluje banální zápletka, zatímco jsou zavření ve svých (často doslova) přepychových vilkách. 

Přehrajte si trailer Chtěl Bay lacině šokovat a sázel, že diváci zavření doma bez váhání skočí po téhle návnadě připomínající lockdown na akčně filmových steroidech? Nebo chtěl být prostě první, kdo téma bezostyšně vytěží? Těžko říct, ale výsledek připomíná, že spěchat, a ještě při tom šetřit, se nevyplácí. A přitom má Songbird svoje okamžiky (asi dva), ačkoliv jde jen o ty záblesky bayovské akce, z níž by se dal sestříhat úderný videoklip o tom, jak si správně mýt ruce a žehlit roušku.

 Ale abychom to zbytečně neprotahovali, protože pod povrchní fazónou Songbird se skutečně nic zajímavého neskrývá. Bezesporu se jedná o promarněnou šanci, jakkoliv by mi z principu neuctivé béčko nevadilo, tenhle exemplář nenabízí ani zábavu, ani jakoukoliv koherenci a vnitřní logiku. Sympatičtí herci už tenhle náklaďák bez řidiče neubrzdí. Dokonce ani snaživý protagonista KJ Apa, jemuž jsem upřímně přál trochu šťastnější ruku při výběru celovečerního projektu. Tuhle převážně televizně vypadající šmíru plnou zdržující dialogové expozice, co nikam nevede, si bez okolků odpusťte. V opačném případě vám hrozí, že si dezinfekci budete muset stříknout nejen do dlaní.