Letos je na Oscara v kategorii Nejlepší film nominováno devět kousků. Není asi žádné tajemství, že zatímco některé mají reálnou naději vyhrát, jiné tu jsou spíš do počtu. Drama Lion patří do té druhé kategorie, to z něj ovšem nemusí dělat špatnou podívanou. Ale nebudu vám kecat. Ono to není ani extra dobré. 

Lion se pokouší tvářit jako velké osudové drama s vnitřně rozervanými hrdiny, kteří musí dělat bolestivá rozhodnutí a bojovat s vlastním svědomím. Ve skutečnosti je to však klasický doják, navíc lacinější, než by se na příběh s oscarovými ambicemi slušelo. Děj vychází ze skutečných událostí a točí se kolem pětiletého indického kluka jménem Saroo. Ten se shodou fakt absurdních okolností ztratil své rodině a nakonec ho adoptovali australští manželé. O nějakých dvacet let později je z něj inteligentní a ambiciózní sympaťák, jenž ale nikdy nepřestal myslet na svou skutečnou matku, i když si ji sotva pamatuje. A rozhodne se ji najít, ačkoliv tuší, že nemá zrovna velkou šanci na úspěch a že při tom možná ublíží své nové rodině. 

Přehrajte si trailer Celovečerně debutující Garth Davis natočil několik epizod vynikajícího seriálu Na jezeře. Ten se mi hodně líbil a do značné míry i proto, že nebyl přehnaně sentimentální, držel se v mezích reality a pracoval s hrdiny, které nešlo úplně snadno zaškatulkovat jako padouchy nebo klaďáky. U dramatu Lion bohužel nic podobného není.

Davis se vyhýbá všemu nepříjemnému a jde mu vyloženě jen o to, abyste v kině indickému prckovi fandili. Nic proti tomu, ale ono to chce trošku víc než posílat na diváky scény, u nichž je vždycky tři minuty předem jasné, jak dopadnou. A ano, dojde na setkání se zlými dospělými, obchodníky s lidmi, přísnými učiteli i chápavými mentory. Davis se ovšem pořád pohybuje v mezích pohodového dramatu pro masy. Nikdy se neobjeví scéna, která by byla opravdu nepříjemná nebo mrazivá. Všechno má jen dojímat, vyvolávat chápavé úsměvy a nenáročně bavit. A ideálně diváky, jimž ke spokojenosti stačí, že se ztratí ve smutných kukadlech typově přesně obsazeného Sunnyho Pawara. Spíš než působivé drama je to bohužel kýč. Funguje, ale pokud po něm budete chtít něco víc nebo o něm začnete trošku přemýšlet, zjistíte, že nemá moc co nabídnout. Je to však pořád poctivý kýč. Což se nedá říct o druhé půlce. 

Tam už máme pětadvacetiletého chlapíka, jenž se rozhodne hledat svou starou rodinu. Ale i když to pro něj asi není úplně snadné (což Dev Patel vyjadřuje divokostí svého účesu), reálně neřeší nic. Nikdo mu nehází klacky pod nohy. Jeho nová rodina ho podporuje a přítelkyně se mu snaží vyjít vstříc, i když jí to vůbec neusnadňuje. A při tom všem se Davis pořád vyhýbá potenciálně zajímavějším motivům a scénám, které by se mohly zajímavě vyvinout. Zamrzí, že komplikovaný vztah s bratrem se jen naťukne a místo něj dostaneme spoustu dalších smutných pohledů. A čím víc se blížíme k závěru, tím víc se ukazuje, jak je celý příběh – jakkoliv skutečný a jakkoliv pro hrdiny bolestivý – filmově dost nezajímavý a že vlastně není moc o čem vyprávět. 

Lion není špatné drama, Dev Patel i Nicole Kidman se v hlavních rolích snaží a dovedou prodat pár silnějších momentů, bohužel pod slupkou hluboce lidského příběhu se skrývá jen banální ubrečená historka, která se sice pokouší tvářit jako drsné drama, ke svým hrdinům je ovšem laskavá a hodná do takové míry, že to začne vcelku nudit. Davis nechce nebo neumí jít do hloubky a nedovede reálně zaujmout ničím jiným než solidně vystavěným, ale zoufale nenápaditým a obyčejným příběhem. Pokud vezmete do kina maminku, asi bude spokojená. A vy trpět nebudete. Jakýkoliv Oscar by však byl omyl.