Animák Lilo & Stitch z roku 2002 byl všechno možné, jenom ne klasická Disneyovka. Namísto pohádkových princezen a jejich roztomilých zvířecích mazlíčků nastoupila nevšední realita všedního dne v životě malé holčičky Lilo a jejího nového kamaráda, vraždícího mimozemšťana Stitche. Přijde vám takový námět na animovaný příběh pro mladší publikum absurdní? Však taky je! A je to právě tato neotřelost, která společně s výrazně stylizovaným vizuálem a komorně dojemným příběhem bez zbytečně velkých frází stojí za bezchybností téhle absolutní žánrové klasiky. A s trochou nadsázky se dá říct, že postava Stitche se stala takovým předobrazem všech těch prapodivných animovaných hrdinů, kteří ho poté následovali na stříbrné plátno – Grua a jeho Mimoňů, Bezzubky, Remyho z Ratatouille a celé řady dalších.

Jistě, Stitch nebyl zdaleka první animovaný hrdina, u něhož si autoři dovolili popustit uzdu fantazii víc než obvykle (viz kouzelný Železný obr), ale rozhodně patří k těm nejbizarnějším. A zároveň svým způsobem nejroztomilejším. Ono to s tím vražděním totiž nikdy nebylo tak vážné. Jsme přece v říši animovaných pohádek, kde pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Stitch je sice vražedné monstrum a experiment šíleného vědce, ale jakmile se dostane do „péče“ malé šestileté Lilo, brzo v sobě nalezne pochopení pro rodinné vazby. Nicméně i tak se musí režisérům a scénáristům Deanovi DeBloisovi a Chrisi Sandersovi nechat odvaha za to, že s něčím takovým vůbec přišli. Je proto docela škoda, že nedostali šanci napsat a natočit i hranou předělávku, jenž právě vstupuje do kin. Protože by se tím třeba vyhnuli některým změnám, z nichž většina rozhodně není k lepšímu. Ale nepředbíhejme.

Rozhodnutí natočit „živou“ verzi Lilo & Stitch padlo již v době, kdy první hrané Disneyovky začaly z kin dolovat miliardy dolarů. Potkalo to už skoro všechny a byť jejich přijetí publikem nebylo vždy tak vřelé, Lilo & Stitch byli další na řadě. A vás bude zajímat, jak to dopadlo. Dobrá zpráva je, že oproti animované verzi se nejedná o konverzi 1:1, takže se nemusíte bát, že byste koukali na pouhý klon kreslené klasiky. Špatná zpráva je, že to až zas tak dobrá zpráva není. V původním animáku totiž všechno fungovalo naprosto skvěle a nesmrtelné pravidlo říká, že když něco funguje, tak se to nemění. Což se ovšem nestalo. Scénář si vzali do parády Chris Kekaniokalani Bright a Mike Van Waes, zatímco režii studio svěřilo Deanu Fleischer Campovi.

Pokud vám ta jména nic neříkají, je to nejspíš proto, že jsou to v podstatě debutanti. To samozřejmě není na závadu a je na nich vidět, že dobře pochopili, co drží předlohu pohromadě. Opět tedy dostaneme krásné poselství o dysfunkční rodině, co se nakonec ukáže být docela funkční. Zároveň ale celou řadu věcí změnili, včetně několika vedlejších postav a jejich chování, aniž by to bylo nezbytně nutné. Na drobných detailech je vidět potřeba modernizace přístupu k postavám, kdy už filmaři nemohou nechat Lilo, aby svou spolužačku zmlátila a pokousala, jinde ovšem taková nutnost nenastala. Jistě, v hrané verzi příběhu si nemůžete dovolit tolik jako v animáku, když musíte dodržovat zákonitosti skutečného světa, nicméně to neznamená, že jde o změny k lepšímu. A neříkám to jako tvrdošíjný staromilec a zastánce původního snímku – na novou verzi jsem se docela těšil a proto zamrzí, že některé novinky se úplně nepovedly.

Jde především o komické duo Billy Magnussen a Zach Galifianakis v rolích mimozemšťanů Jumby a Pleaklyho, kteří mají Stitche sebrat a přivést zpátky. Scénář jim bohužel nepřihrál nic jiného než vtipy na úrovni mateřské školy, což je prostě málo. Jaký to rozdíl oproti geniálnímu tahu studia Sony obsadit do filmové ságy o modrém superježurovi Sonicovi Jima Carreyho a nechat ho, ať diváky baví. Magnussen a Galifianakis však nemají žádný prostor, aby dělali vtipy, a tak většinou jenom někam padají. Jednoznačně nevyužitý potenciál, jenž mohl dospělejším divákům přinést trochu přidané hodnoty. Zlosyn v podobě šíleného vědce dr. Jumby navíc přišel i o svůj původní ruský přízvuk, takže na něm nezbylo už vůbec nic zajímavého.

Stejně nepochopitelná jsou i rozhodnutí přimontovat do děje novou postavu bodré sousedky a částečně alterovat zápletku se sociálkou a jejími zaměstnanci. To, co v předloze tak krásně fungovalo a šlapalo jako dobře namazaný stroj, se najednou začalo trochu zadrhávat. Není to ovšem příliš velký zádrhel na to, aby divák v konečném důsledku nedostal to, kvůli čemu do kina s dětmi přišel. Hraná verze Lilo & Stitch totiž důsledně sleduje ten samý příběh jako v původním animáku a intenzivně se snaží, aby se na nic nezapomnělo. A to je dobře, protože díky tomu se nemá ve filmu moc co pokazit. Dojde tak na většinu vašich oblíbených scén, byť třeba v lehce pozměněné podobě.

Přehrajte si trailer Počítačově animovaný Stitch je samozřejmě ještě roztomilejší než jeho klasicky kreslená verze a předpokládám, že nově zaplaví dětské pokoje lavinou plyšáků – minimálně do doby, než si pomyslný trůn vezme zpátky hraná verze Bezzubky. Hlavní hrdinky v podání Maiy Kealoha a Sydney Agudong se svým předobrazům pochopitelně nemohou moc podobat, když vezmete v potaz kouzelnou stylizovanou grafiku animované předlohy, ale do svých rolí se hodí skvěle a mají mezi sebou tu správnou chemii mladší a starší ségry. Prostředí Havajských ostrovů dýchá dobrodružnou exotickou atmosférou a řádění mimozemské formy života, která pořád něco okusuje, olizuje nebo vyplivuje, je krásně potrhlé. Prostě jako v předloze. Což je nakonec to největší pozitivum na celém filmu.