Hollywood vs. videohry. Tenhle souboj už trvá pěkných pár let a obvykle nedopadá pro filmaře ani diváky dobře. Pohořely veleprojekty jako Warcraft a Assassin´s Creed, díky Uwemu Bollovi svět pochopil, že divákům nestačí, aby se špatný film jmenoval stejně jako dobrá hra a že se kvůli tomu do kin fakt nepoženou, a opravdu povedených filmově-herních kousků fakt moc nemáme. Přesto to vypadá, že Hollywood se v posledních letech začíná učit, jak s hrami zacházet a pochopil, že je lepší se jen inspirovat předlohou a vyzobávat si zajímavé věci, ze kterých lze udělat zábavnou podívanou. Hráči? Ti budou držkovat vždycky, ale nakonec tu díky tomuhle přístupu, kdy režiséři ví, že někdy je lepší držet se filmových kolejí a nepokoušet se o stoprocentní přenesení herní poetiky a stylu na plátno, máme solidního Tomb Raidera a třeba i Detektiva Pikachu, kteří navíc v kině celkem slavili úspěch. A o to jde především. 

Ježek Sonic na to jde podobně. Tohohle modrého ježuru znají i lidi, kteří s hrami nemají vůbec nic společného. Jde o ikonickou postavičku a já sám se přiznám, že ačkoliv jsem pár her hrál, mnohem víc vzpomínám na devadesátkový animovaný seriál, u něhož jsem strávil nejedno ráno před tím, než jsem musel vypadnout do školy. Navíc upřímně – Sonic jako takový by v kinech vypadal divně. Modrý sympaťák, co rychle běhá a sbírá hromadu kroužků, kolem toho se dost blbě vymýšlí příběh, takže filmová verze na to jde podobně jako nedávný Pikachu. Je tu Sonic, jsou tu kroužky, je tu rychlost a přijde i doktor Robotnik. Ale pokud nic z toho neznáte, vůbec to nevadí. Ve výsledku jde totiž hlavně o rodinnou podívanou, ne film podle hry. 

Ježek Sonic: FOTOGALERIE

Ježura Sonic byl už v dětství hodně rychlý a dost nezodpovědný, takže aby byl v bezpečí, musel opustit rodnou planetu a přestěhovat se na Zemi. Tady se schovává a taky dost nudí, protože nemá žádné kámoše a navíc musí bydlet v jeskyni kousek od amerického zapadákova. Jenže když mu jednou ujedou nervy a on zhasne půl Ameriky, najednou o něm svět ví a chce ho chytit armáda a především nejchytřejší šílenec na světě Robotnik. Sonic se tak musí s šerifem Tomem, kterému vpadl do života jako tornádo, vydat do San Francisca, protože… ono to je vlastně jedno. A vy stejně asi tušíte, co se bude dít, protože Sonic se nijak zvlášť nepokouší do rodinně-dobrodružného žánru přinášet originalitu. 

Jeho filmové dobrodružství je tak nakonec klasický road trip, ve kterém se postupně sbližuje se svým novým kámošem, provádí veselé vylomeniny, hláškuje a nakonec všichni zjistí, na čem v životě nejvíc záleží. Originalita nula. Je to problém? Myslím, že ne, protože v žánru filmů určených pro celou rodinu o nové nápady zas tak moc nejde a důležitější je, jak se pracuje s těmi starými. A tady se s nimi naštěstí pracuje celkem dobře. Samotný Sonic vypadá dobře a hlavně jde o obrovského sympaťáka. Nezavře pusu, přetéká hyperaktivitou a naprosto se nedá kontrolovat. A umí být stejně otravný, jako roztomilý, člověk mu však ty palce drží, protože je prostě fajn. A protože proti němu stojí Jim Carrey. 

Ten se tu pokouší vrátit do módu Ace Ventury nebo Blbého a blbějšího. Samozřejmě už to není taková divočina jako kdysi, přesto jeho přepálené herectví spolu s charakterem jeho zloducha (zlý, arogantní, uřvaný, lidmi pohrdající kašpar) Carreymu viditelně sedí a po letech se na plátně evidentně baví. A fandové se nemusí bát, toho ikonického robotnikovského megakníru se nakonec taky dočkají. 

Přehrajte si trailer Jeff Fowler natočil solidní rodinnou podívanou, která šlape, má fajn hrdinu i záporáka, hezky se na ni kouká a fakt, že v ní vlastně není vůbec nic nového, nejspíš přehlédnete, protože dopředu pádí dost rychle na to, abyste neměli moc čas přemýšlet. Myslím, že větší ambice Sonic neměl, takže za mě OK. Zázrak nečekejte, neurážející film pro všechny fandy a generace ale v kině dostanete.