„Běda tomu, kdo v sobě skrývá poušť,“ láká diváky debutující scenárista a režisér Miroslav Bambušek na Nietzscheho chytlavý citát. Geniální filosof varoval před vnitřní prázdnotou, vyprahlostí duše, která člověka rozežere zevnitř a přivede jej až k obávanému nihilismu, rozpadu hodnot. To je atraktivní, leč samozřejmě těžko uchopitelné téma – už při podávání žádosti o grant na tento projekt Bambušek upozorňoval, že se nebude jednat o snímek pro masy diváků. Inu, tato předpověď se rozhodně vyplnila: Lidi krve jsou velmi svérázným experimentem, který se tak moc snaží nebýt čitelný a předvídatelný, až zapomíná, čím by být mohl.

Vystudovaný filosof Bambušek se dosud věnoval hlavně divadlu, ale také třeba kovářství. Toho druhého se film dotkne, v rámcovém příběhu hraje svou roli ocelárna, ovšem divadelnímu umění se tento snímek snaží vzdálit tak, jak jen to je možné – spoléhá se na filmovou řeč a vyprávění obrazem v tak extrémní míře, že pro některé pasáže se velmi složitě hledá výkladový klíč, který by divákovi podal tak potřebnou pomocnou ruku. Ale nepředbíhejme.

V černobíle nasnímaném úvodu se ocitáme v současném pohraničí, kde hlavní postava příběhu, muž jménem Otto (Miloslav König), je najat na zvláštní úkol. Má dovést starého umírajícího boháče Schwarze (Miloslav Mejzlík) do tajemné jeskyně, kde se člověku údajně splní jakékoli přání. Schwarz si s sebou bere tým ošetřovatelů (jednoho z nich hraje i bratr Miroslava Bambuška Tomáš) a nesourodá skupinka, do jejíž vztahů nikdy úplně nepronikneme, putuje krajinou do izolované jeskyně. Budiž, potud se divák rámcově orientuje. Když však dojde na provádění jakéhosi rituálu, v rámci něhož všichni vypijí tajemný lektvar, startuje halucinogenní půlhodina, jež prověří diváckou trpělivost na maximum.

Videoklipově sestříhanou změť rozostřených obrazů, animace, kamerových filtrů, metalové hudby, symbolických výjevů a výkřiků v češtině i němčině by totiž bylo možné přečkat v délce několika desítek sekund – předložený materiál však trvá několik desítek minut, během nichž je smysluplných vodítek skutečně pomálu. Až potom, v závěrečné půlhodině snímku se už mnohem přehledněji odvypráví příběh, o který tu jde především.

Ocitáme se v roce 1945 v dnes už neexistující obci Vitín, stižené divokým poválečným odsunem Němců. Mezi ně patří i Ottův dědeček Ottfried (Karel Dobrý), který jako slušný vedoucí ocelárny nemá s válečným běsněním nic moc společného. Mladý oportunista Schwarz (nyní hraný Jurajem Bačou) se však dopustí historické nespravedlnosti, z níž následně v budoucnu pramení jeho bohatství. Tato příběhová linie je už natočena o poznání konvenčněji, ačkoli s efekty připomínajícími staré kamerové masky a v desaturovaných barvách. Minulost je tedy barevnější než přítomnost, živená z dávných křivd a nikdy zcela nezapomenutá.

Bambušek se zjevně snažil předat impresi specifické historické zkušenosti Sudet, kde se přítomnost nemůže od minulosti zcela odpoutat. Těžké téma prostupuje příběhovou i stylistickou složku, a to ne jednoznačně špatně – především však natolik nedivácky, že se silné myšlenky utápějí v horečnatém blouznění, jež pohříchu pokrývá většinu stopáže.