Zpátky do Narnie! Do země velkých dobrodružství, bájných tvorů a vlezlých morálních ponaučení, kterým je třeba naslouchat, protože je říká lev. A lev je v Narnii nejen král tvorstva, ale i vůdčí postava místní inteligence, potažmo duchovenstva obecně. Za dva roky se toho v daleké zemi mnoho nezměnilo. Vlastně ani samy postavy neví, proč si jdou pro další dávku zvířecí moudrosti. My pozemšťané naštěstí příčiny známe: Za vším hledej peníze.

Před dvěma lety se Disney těžce spálil s druhým dílem Narnie. Rozjeté fantasy série se zřekl a nechal společnost Walden Media, specializovanou výhradně na sterilní báchorky pro celou rodinu, vyjednávat s jinými studii. Na vábení mluvících minotaurů, bobrů a krysomyší  zareagovali u Foxů, kterým nějaká vlastní sága pro děti a dospělé evidentně scházela. A tak se Narnia mohla po přijetí určitých nápravných opatření (výměna režiséra, seškrtání rozpočtu, přesun premiéry na výhodnější předvánoční termín) znovu rozprostřít po plátnech multiplexů. Tentokrát v ní ale nejde ani tak o záchranu magické země, jako spíš o spasení série samotné – další kasovní neúspěch by tuhle pohádku definitivně zatípl.

Že se šetřilo, je patrné na první pohled. Přestože inflace a náklady na 3D šponují ceny nahoru, Plavba Jitřního poutníka je i tak o víc jak třetinu levnější než Princ Caspian. Nedočkáte se kvůli tomu tentokrát závěrečné monumentální bitvy, v níž by se na pláni srážely dvě zvířecí armády, a do toho hláškoval bobr nebo zuřily stromy. Finále obstará „jen“ souboj jedné potvory s posádkou malé kocábky. A v tom je ten fór – i mnohem komornější scéna může ve výsledku působit daleko intenzivněji a strhnout výrazně víc než supernákladné manévry digitální zvířeny.

Ne, nechci a nebudu nabíjet čtenáře přílišným optimismem, protože ty nejdůležitější věci se nezměnily. Walden Media bohužel hledí na kontinuitu ságy ve všech ohledech, což i nadále obnáší instantní emoce, kýčovité vizuály, nákladnou, přesto televizí zavánějící výpravu, nevyvážené triky a samozřejmě i bolestivé herecké obsazení. Z něj sice kvůli věku vypadli představitelé Zuzany s Petrem (oba mají jen camea), ale pořád zůstala průměrná Lucinka a naprosto nesnesitelný Edmund, jenž už posté a postoprvé krčí svůj obličej na znamení toho, že jej zlo svádí na špatnou stranu. Uff. Není to pěkný pohled. Ani představitel Caspiana Ben Barnes to na oscarové pódium jen tak nedotáhne, a pak zbývá už jen nová posila Will Poulter alias rozmazlený Eustác: Herecky silnější než kdokoliv z původní sourozenecké party, ale dlouhé minuty hnaný do tak otravné frackoidní polohy, že si nejspíš budete většinu filmu přát, aby s tím uřvaným fakanem někdo rychle natočil remake Čelistí.

Nově ustavená čtveřice každopádně brázdí moře tam a zpátky, jelikož musí najít sedm mečů a položit je na jeden stůl. Důvody se příliš nerozebírají - prostě se pluje vpřed, tak aby si šlo sindibádovsky odškrtávat jednotlivé zastávky na dobrodružné plavbě.

Pouť to není příběhově dvakrát propracovaná a zpočátku ani strhující. Od jedné loďky a vybydleného přístavního města se ale postupně dostáváme do čím dál tím zajímavějších končin, v nichž se množí potvůrky a nepatrně se zahušťuje atmosféra. U režiséra Michaela Apteda sice nikdy nešlo moc vypozorovat osobitý rukopis, ale po řemeslné stránce vše šlape, jednotlivé scény se daří slušně řetězit bez výrazných lapsů a film díky tomu alespoň nějak srozumitelně vede svého diváka vstříc konci. Na třetí Narnii je přitom fajn, že graduje, že postupně zesiluje a že se ke konci už rozehrává do veskrze důstojné fantasy pro malé diváky. Dojde i na napětí. A na neurážející emoce. Ó, díky! Je to ukázněné a úsporné zabavení nepříliš náročné cílové skupiny, které se propracovalo na úroveň velmi nákladné a relativně povedené televizní pohádky.

V kontextu Pána prstenů je to hrozně málo. Při vzpomínce na Eragona a Prince Caspiana ale možná tak akorát.

Aslan si prostě naverboval novou „mládež“ do hodin náboženství… a ani nás přitom nena*ral.

P.S.: Po čtvrthodině jsem přestal vnímat jak dabing (dobré znamení), tak i 3D formát (trochu horší).