Asi bych neměl začínat zrovna tímhle oslím můstkem, ale čert to vem. Ze všeho nejdřív totiž musím říct, že bylo moc pěkné vidět manžele Kentovy zase pohromadě. Pro ty z vás, kteří se teď nechytají – Diane Lane a Kevin Costner ztvárnili manželský pár v Muži z oceli, který se ujal maličkého Kal-Ela aka Clarka Kenta aka Supermana. A byli snadno jednou z nejpovedenějších věcí na celém filmu, takže když na mě před pár týdny vybafli v traileru na Nechte ho jít, kde de facto hráli tu stejnou roli, vnitřně jsem se nemálo zaradoval. Nicméně jedna castingová trefa dobrý film nedělá, a já už vám teď můžu prozradit, že tenhle nenápadný westernový thriller ze šedesátých let, v němž se Costner s Lane vydají po americkém severozápadě ve snaze najít a zachránit svého vnuka, se náramně povedl, a to nejen jejich zásluhou. To ale ještě bohužel neznamená, že bude pro každého.

U slov western, thriller, Costner a zápletky se zachraňováním vnuka byste snadno mohli nabýt dojmu, že se jedná pomalu o akční dobrodružství plné přestřelek a napjatých momentů. Jenže tím film není a ani být nechce. Westernová poetika tu na vás sice dýchá z každého druhého záběru, děj je ale extrémně pomalý a tíhne spíš k sociálně-rodinnému dramatu, ve kterém se řeší například vyrovnávání se se ztrátou potomka, a až v pozdějších sekvencích začne docházet k nevyhnutelným střetům, jež postavy nevědomky svými rozhodnutími vyvolají již v samotném začátku.

Přehrajte si trailer

Slow-burn neboli pomalu gradující zápletka je ovšem pro veškerý vývoj hlavních postav centrální. Dozvíte se tak nejen, že Costnerova postava bývala kdysi šerifem, ale rovnou i zatraceně dobrým šerifem, zjistíte, že Diane Lane to odjakživa uměla nejen s muži, ale taky s koňmi, a že její urputnost není jen důsledek životní tragédie, ale že taková byla odjakživa, což vám na oplátku dá celkem slušnou nápovědu, jak se asi bude příběh dále vyvíjet. Že jsou pak v obou rolích Costner i Lane – zejména Lane – skutečně výborní, už nejspíš nikoho nepřekvapí. Jejich charisma, chemie a mnohdy i jen obyčejné pohledy tak film často táhnou dopředu, i když zrovna děj stojí.

Je celkem bez debat, že by scénář zároveň i režírujícího Thomase Bezuchy snesl pár úprav. I přes veškerou jeho snahu o zjevně plnokrevné drama se všemi možnými vedlejšími motivy totiž některé buď vyjdou na prázdno (osamělý indián), nebo jim na konci není věnován dostatek prostoru, takže zpětně působí jako berlička (klan Weboyů a proč z nich mají všichni strach). Stejně tak by filmu prospěl zkušenější tvůrce, takový Villeneuve, Coeni či Taylor Sheridan by si obzvlášť s tím finále nejspíš poradili o dost líp. Čímž netvrdím, že všechno to budování a předchozí gradace nevedou k uspokojivému finiši, ani náhodou. Chyběla tomu ale scéna nebo pasáž, ze které bych se posadil na zadek a řekl si: „Jo, přesně tohle jsem chtěl vidět!“ A to to přitom nemělo daleko k té fantastické noční scéně z Red Dead Redemption 2 (mrk na herní fandy).

I přes jisté režijní/scenáristické nedostatky ale nemůžu říct, že by film trpěl na nedostatek silných momentů nebo vyloženě lahůdkových dialogových scén. Ještě jsem totiž nezmínil poslední důležitý střípek obsazení, a tím je Lesley Manville. Tahle dáma z Východního Sussexu zde totiž ztvárnila ďábelskou hlavu obávaného rodinného klanu, s nímž se nevědomky děda Costner a babička Lane zapletou, a právě první setkání těchto tří hereckých es je dost možná vrcholem celého filmu. Dívat se na to byla slast, poslouchat to byla slast, a pociťovat to napětí a houstnoucí atmosféru, kruci, to už byl skoro org... no, však víte.

Než to tady každopádně zabalím (a něco mi říká, že bych si měl pohnout), zmíním ještě nenápadný soundtrack Michaela Giacchina. Ten pán si prostě umí vybírat projekty a jeho melancholické notičky v kombinaci s pozoruhodnou kamerou zabírající krásy americké přírody byly místy fakt kouzelné. Film mi krátce po skončení evokoval ty samé myšlenky, co se mi honily hlavou po konci Ďábla. Americký venkov, zejména pár dekád zpátky, byl nelítostný, lidé zde smýšleli jinak, a život se řídil úplně jinými pravidly. Nechte ho jít pak na rozdíl od Ďábla vypráví o v zásadě dobrých lidech, kteří se ale vlastní chybou (nebo spíš díky pevnému přesvědčení a morálním zásadám) dostanou na místo, ze kterého není návratu. Někteří si to uvědomí již na začátku, jiným to dojde až v samotném závěru. V obou případech je ale sledování jejich cesty zatraceně naplňujícím zážitkem, který pozorného odmění, a ten zbytek nejspíš ošklivě zklame. Tak bacha na to.