Apple na své streamovací službě před koncem roku uvedl nové ambiciózní sci-fi Labutí píseň v hlavní roli s dvojnásobně oscarovým Mahershalou Alim, který zde ztvárnil ne jednu, ale rovnou dvě hlavní role. I když, toť vlastně otázka. Snímek se každopádně dočkal i nominace na Zlatý glób, kterou nakonec neproměnil, do hledáčku se nám ale díky tomu přece jen dostal. Na následujících řádcích si pak probereme, proč by se tam měl, nebo naopak neměl, dostat i vám.

Film ve zkratce vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, kde si jednoho dne hlavní hrdina Cameron Turner (Ali) vyslechne zdrcující diagnózu. Svoji nemoc se rozhodne před rodinou tajit, a mezitím dostane nabídku na experimentální řešení, které by mohlo jeho manželku a syna uchránit před bolestí, ale zároveň by zahrnovalo překročení celé řady morálních dilemat, a ještě hodně velkou důvěru v to, že se nic nepokazí. Zkrátka a dobře, může se nechat naklonovat.

Většinu stopáže tak v podstatě zkoumáme zdánlivě jednoduché řešení, které ale ve skutečnosti otevírá daleko hlubší a zajímavější otázky. Z pohledu hlavního hrdiny jde však především o strach z toho, jestli se jeho klon opravdu bude chovat a přemýšlet stejně jako on, jestli bude mít ty samé vzpomínky, bude schopen chovat ty samé city, bude disponovat tím samým talentem či např. smyslem pro humor atd., zkrátka jestli to, co Camerona dělalo Cameronem, přetrvá.

V druhém plánu tu je Cameronova rodina, jeho manželka (jako obvykle výborná Naomie Harris), vedoucí celého experimentu (Glenn Close) a taky předchozí účastnice experimentu, která už má svého klona ve světě, a sama nyní dožívá poslední dny v onom sídle (velice umírněná Awkwafina). Na trpělivého diváka tak čeká spousta vzpomínek a flashbacků, různé vztahové zákruty, životní tragédie a další nuance, jež většinou pomáhají vytvořit komplexní člověka, ale zároveň nikdy nestrhnou, protože se jedná o zcela všední problémy.

Nejnapínavějšími momenty celého snímku jsou tak výlety k nic netušící rodině, ať už původního Camerona, když se jede rozloučit, nebo později jeho klona, kdy divák čeká, jestli se teda něco pokazí, nebo ne. V zásadě ale nic z toho nehraje až tak velkou roli, jako ono pomalé rozjímání a melancholické vracení se v čase a přemítání nad životem jako takovým, a nad tím, co z nás dělá lidi. Což bude ten největší kámen úrazu. Pokud totiž čekáte ohromující vyústění, akční naháněčky, nebo přechod do hororu jako v Ex Machině, pak vás píseň brutálně zklame. Tou nejvíc šokující věcí na filmu, je totiž absence čehokoli šokujícího. I v tom je ale vlastně určitá síla.

Z hlediska kulis a výpravy nenabízí režijní debut Benjamina Clearyho nic až tak pokrokového, natož objevného. Luxusní futuristické sídlo uprostřed přírody nabídla už ona pár let stará Ex Machina, a tak jediná opravdu zajímavá věc zde jsou kontaktní čočky schopné například zobrazovat augmentovanou realitu, nebo třeba streamovat záznam z kamer uvnitř čočky. To později umožňuje šikovně pracovat s kamerou a de facto přenášet emoce pomocí – nenapadá mě teď lepší slovo než – „mostů“, jež by jinak neexistovaly. Potěší pak i hudba, která přesně vystihuje atmosféru i celkovou náladu filmu, do které vlastně zapadá i poměrně skromné vizuální podání. Fanoušci minimalismu budou jásat.

Obecně vzato vlastně neexistuje důvod, proč byste se na Labutí píseň museli podívat. Ledaže byste u svých sci-fi filmů rádi přemýšleli, často řešíte otázku lidství, smrtelnosti, morální aspekty klonování, nebo vás jednoduše zajímá, na kolik způsobů zvládne Ali nosit čepici. Film od vás pak bude vyžadovat hodně trpělivosti, odplatí se vám ale podnětnou sondou do života několika lidí, jejíž námět by se za pár let klidně mohl stát realitou.