Věděli jste, že do kin právě dorazil další díl adorované hororové série Jamese Wana, kam patří například všechny díly Annabelle a V zajetí démonů? Pokud ne, tak nejste sami. Je to možná tím, že se to tentokrát úplně nepovedlo a u Warnerů na to nechtějí příliš hlasitě upozorňovat. Ale je návštěva kina opravdu tak strašidelný nápad?

La Llorona je taková mexická polednice, jejíž přízrak prochází světem a bere si do záhrobí děti, na které narazí. Dostatečně strašidelná lidová pověst se stala vítanou devizou rozrůstajícího se hororového vesmíru Jamese Wana, který tentokrát dohlížel pouze z pozice producenta. Režie se ujal neznámý Michael Chaves, který na sebe upozornil krátkými hororovými filmy, za což si vysloužil pozornost nejen Wana, ale i Warnerů, kteří se ho rozhodli posadit na režisérské křeslo i u třetího dílu V zajetí démonů. Přechod k celovečerní stopáži tak byl pro Chavese velkou výzvou, bohužel s ním však vypořádal pouze napůl.

V klasickém zajetí démonů se tentokrát ocitá ovdovělá sociální pracovnice Anna Garcia (Linda Cardellini), která se snaží zvládat jak výchovu dvou malých dětí, tak i náročné zaměmstnání. Jeden z případů ji zavede do rodiny, kde pravděpodobně není úplně všechno v pořádku, protože jsou tu děti zamčené v temném kumbálu a vykazují znaky týrání svěřených osob. Vedena ušlechtilými úmysly zasáhne Anna nevědomky do probíhajícího rituálu, který má La Lloronu udržet od dětí v bezpečné vzdálenosti, čímž upoutá její pozornost... a dál už to jede podle zaběhlého scénáře - porada se zkušeným knězem (opět Tony Amendola v roli otce Pereze), vyhledání pomoci zkušeného bijce démonů a závěrečné nahánění v domě, kde filmu velmi rychle dochází dech.

Nebýt několika zásadních plusů, dala by se La Llorona odepsat jako nepovedená replika stokrát viděných hororových klišé. Linda Cardellini (Zelená kniha) je však v roli matky, která zoufale bojuje o své děti, naprosto božská a její charisma vás donutí držet jí oba palce i navzdory chatrnému scénáři. Další plusové body získává Chaves za postupné budování napětí v první polovině filmu, kde se projevuje jeho cit pro hororové momenty. A drobnou pochvalu si zaslouží i postava hlavního vymítače (rutinér Raymond Cruz), který překvapivě přináší chvilkové odlehčení jemným humorem, jenž do hororového prostředí zapadl stejně přirozeně, jako se to před časem povedlo v hitovce To.

Tím ale výčet pozitiv končí a začínají pohlavky, které by si zasloužili hlavně scénárista a dramaturg za neuvěřitelnou lenost. Jakmile se totiž La Llorona odhalí a začne finální naháněčka, pracně budovaná atmosféra se okamžitě vytratí. Přitom stačilo málo (resp. jakákoli drobná invence) a namísto průměrného hororu bychom dostali důstojného sourozence Annabelle. Od návštěvy kina by vás to ale odradit nemuselo, byť to La Llorona v nabité hororové konkurenci nebude mít snadné. Třeba nový Řbitov zviřátek je totiž v tomto duelu jasnou volbou.