Čestmír Kopecký jako šedá eminence „alternativní větve“ české tvorby znovu vystrkuje producentské růžky a vysílá do kin bojovat film dalšího nadějného tvůrce (tvůrkyně), Olgy Dabrowské. Kuličky jsou souborem tří delších a jedné úplně kratičké povídky s jedním nosným tématem: ženami. Tomu, co Dabrowská vypráví, se paradoxně ve všech doprovodných materiálech brání a s úsměvem dodává, že ženy snad takové ve skutečnosti nejsou (takové nehorázné alibi! Věrně odvyprávěných situací jsou tu tucty :-). A tak nezbývá než se nechat vést a udělat si obrázek sám. V multigeneračním mišmaši zvaném Kuličky je kousek pro tatínka, maminku, babičku i nezbedné vnouče (které smutnou pravdu první povídky pochopí až za několik let).

Kuličky, zcela bez debat, rozhodně neodpovídají profilu „běžného českého filmu“, nad kterým dnes a denně ohrnujeme nos. Nenesou však ani známky a rysy filmu, který by se měl dostat do kin. Resp. nevnímám přílišný rozdíl mezi Kuličkami a většinou televizních inscenací České televize, naopak tedy vidím jako přirozenější propálit Kuličky ve zmiňované televizi v rámci nedělního prime-timeu (kam se, pravda, stejně brzy dostane). Spadají sem i z hlediska stopáže – pokud mě příruční časomíra neklame, olizují Kuličky hranici pouhých 75 minut. Čert ale vem zařazení a škatulky, hlavní je samozřejmě to, co tyhle kulaté potvory ukrývají a jak si se svým divákem hrají.

Kdo čekal soubornou zprávu o myšlenkových pochodech českého ženstva, bude spokojen jen tak napůl. Kromě letmo nastřelené tematické návaznosti nemají jednotlivé povídky vůbec nic společného. Jde o čistý „pohled z mnoha stran“ od „mnoha různých lidí“, přičemž většině z nich pravděpodobně nebudete (duševně) rozumět a v jednom se téměř stoprocentně najdete. V závislosti na tom, ke které věkové hranici inklinujete, bude vám bližší jedna ze dvou nosných povídek Maminčin andílek – Mravní imperativ. Zatímco Mravní imperativ je pečlivě konstruovaným vyprávěním s mnoha potenciálními vrcholy, Maminčin andílek je čistě účelový pohled na dnešní mládež v kostce zlehka ovátý jakýmsi hlubším přesahem. Jeho smutný problém (kromě odhadnutelné pointy) se bohužel ztělesňuje v notoricky klopýtavém scénáři, provázející český film odnepaměti – mladí a jejich dialogy. Dabrowská ve svém scénáři kategorizuje do té míry, že prakticky v každé větě najdete nějakou tu prdel nebo jinou část těla, která je zrovna po ruce a skoro to tak vypadá, že dnešní mládež není schopna mluvit bez slov, kde se vyskytuje výrazné „r“. Celá povídka – audiovizuálně jinak poutavá a nápaditě zrežírovaná – v „seriózním dialogu“ neuvěřitelně pokulhává a vytrácí se z ní pocit nezaujatosti vůči téhle generaci. Asi to bude znít jako hloupost, ale – když už se pohybujeme v podobně nezávislých vodách s chutí pro experiment – proč se někdo z mladých, kterým tyhle věty tak viditelně křiví úsměv, neozve s obyčejnou připomínkou, že takhle ve skutečnosti nikdo nemluví?

Co naplat. Oči pro pláč se naštěstí vrátí k normálu se zmiňovaným Mravním imperativem. Ne že by tyhle neduhy úplně odfiltroval, ale aspoň je minimalizuje. A ani problém neherců a poněkud archetypálních postav (pražská blondýna – svůdkyně, nevinný zásadový farář – oběť) nebrání tomu, aby se rozehrála zajímavá příběhová linie, které chybí daleko k povídkové prvoplánovosti předchozího příběhu. Ideově podstatná část navíc vyznívá zcela věrohodně a podle pravdy a někde mezi řádky dokonce vnímám něco jako osobní zkušenost. Scenáristicky dobře odvedená práce, kde i škodlivé elementy shovívavě přehlédnete.

Zdaleka nejslabší Pomalu ale slábnu, je pak jakousi hříčkou na závěr, která přichází po vypravěčském vrcholu. Dramaturgicky tenhle pocit sedí perfektně, bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že duševní (ne)souznění dvou takhle starých lidí skrývalo mnohem větší potenciál než ten obyčejný, „dikobrazově karikaturní“, který by se dal uzavřít do pěti kreslených okének. V undergroundovém stylizovaném sklepě Balbínovy poetické hospůdky se pak otevírá poněkud samoúčelný dovětek, který se zbytkem nijak pěvně nesouvisí. Ale co, alespoň Kuličky získaly nějakou průvodní píseň.

Dabrowská se profiluje jako schopná obrazotvorná režisérka, která i s ruční kamerou a omezeným rozpočtem dokáže slušná filmová kouzla. Kuličky působí řemeslně kompaktně a až na problémy scenáristického a hereckého rázu jde o vykročení zajímavým směrem. Je otázkou, zda má vůbec šanci si na sebe někdy vydělat, ale i kdyby ne, díky za něco nového a neotřelého, kde nehraje Bolek Polívka a Aňa Geislerová.